Právě se vracíme z CHKO Křivoklátsko, jen na skok na dva dny. Pomalu a líně. Moc jsme toho zase nenachodili – s bídou třicet kilometrů. Já třicet, Mates asi šedesát.
Ačkoliv předpověď hrozila Armagedonem, nakonec se déšť skoro nekonal – spíš nás jen počechral vítr, a to tak, že i v lese bylo vaření obtížné. Byli jsme nově vybaveni i psí pláštěnkou a nakonec na pár hodin přišla ke slovu, i když retrívr by si nejspíš poradil i bez ní. Počasí bylo každopádně pro nás mnohem vstřícnější než na našem letním vandru zde.
Prošli jsme Údolí Ticha a pár dalších lesních míst, prosmýkli se kolem mrtvolného Leontýnského zámečku a přes Křížovou cestu skončili v Nižboru, v restauraci Na Zastávce. Sem bohužel nesmí psi, takže říjnová zahrádka… Ne, že by pro mě restaurace byla to nejdůležitější, ale trochu člověka zamrzí, že knajpa, co se tváří jako old school retro postavený ze železničních vagónů – dělaný pro vandráky z dvacátého století – je ve skutečnosti spíš “glamping” pro současnou generaci. Jsem holt starej boomer. A popelníček máte kde?
Ano, standardy se mění.
Dopiju pivo, Mates konzervu – a hurá zpátky do reality všedních dnů.
P.S: Pod galerií přikládám ještě jedno video Matese v pláštěnce. Nepršelo dlouho, ale v rámci testování jsme ji vyzkoušeli. Nedopadlo to úplně podle mých představ…
