Pětidenní zimní vandr jižními Čechami nás s Matesem zavedl z Tábora přes Bechyni, Týn nad Vltavou, Protivín a Bavorov až do Prachatic.
10. – 15. 12. 2025
cca 116 km
Řeka Lužnice, vodácká mekka obehnaná kempy a hospodami, nabízí vyjma vodních radovánek na svém líném toku i bohatou síť značených turistických tras, úzkých pěšin a skalnatých zákoutí. V jižních Čechách se jedná o jednu z nejnavštěvovanějších oblastí vůbec a kdykoliv někdo vyrazí na Lužnici, může si být jistý, že ho čeká kopec společenské zábavy a hromadných setkání s rozzářenými vodáckými a turistickými partičkami. Nejvhodnější doba návštěvy tohoto kraje tak, aby si člověk dostatečně užil všechny společenské radovánky a krásné jihočeské počasí, je prosinec. Na konci roku 2025 jsme se s Matesem rozhodli udělat si stokilometrovou procházku a ověřit, jak srdce jihočeského turistického ruchu tepe v době prvních lehkých mrazíků.
—
Středa
21 km
Po dopoledním lenošení přistáváme v metropoli Tábor v jednu hodinu po poledni. Rychlíkem z Prahy trvá cesta slabou hodinku a můj chlupatý přítel už na nádraží poskakuje nedočkavostí, neboť cítí svoji největší životní obsesi – vodu a les. Obojího si následujících pět dnů užije měrou vrchovatou.
Tábor je historicky krásné město na spodním toku Lužnice, ale mně nikdy k srdci úplně nepřirostlo. Nádraží a náměstí je obsypané podivnými existencemi zahalenými v mlze. Mlha ostatně zahaluje postupně vše, jak rychle procházíme centrum, neděláme žádné fotky a scházíme k Lužnici. Začínáme pod mostem Antonína Švehly a táborský mumraj necháváme během půl hodiny za sebou. I tak jsme potkali tři lidi, co se ptali, zda si mohou Matese pohladit – všem rád vyhověl.
Cesta z Tábora do Bechyně měří něco přes třicet kilometrů a tolik dnes určitě nezdoláme, byť retrívr nasazuje vražedné tempo. Pamatuji si matně z dětských let, že zde jsem se učil někdy ve čtrnácti chodit první skutečné turistické výpravy – s tátou jsme jezdili stanovat do zdejších kempů a chodili dlouhé trasy podél řeky s naším jezevčíkem. Tím dlouhé myslím klidně 50 kilometrů za den. V tomto kraji, kde převažuje rovina, to nebylo extra obtížné a já jakožto mladý kluk jsem byl nadšený z hltání kilometrů ve velkém. Dnes mám ale již podlomené zdraví, na zádech poměrně těžký batoh s prosincovou výbavou a vedle sebe zlobivého retrívra. Dvacet kilometrů na den je podle mě až až, že jo, Matesi? Mates přikývne a tryskem mizí v dálce…
Na řeku padá neprostupný mlžný závoj a my na úzkých pěšinách míjíme několik prázdných kempů, které přes zimu spí spánkem spravedlivých. Mates skáče placáky do řeky v intervalech pěti minut a zbytek času tráví běháním v kruzích po lese.
Zastavujeme se po dvaceti kilometrech v Dobronicích u Bechyně, kde spí spánkem spravedlivých i místní hospoda, a tak pokračujeme na louku nad vesnicí, kde postavíme naše skromné ležení. Sedm hodin večer, skoro tři hodiny pochodu ve tmě a mlze; než uvařím a nakrmím, je skoro půl devátá a můžeme se uložit ke spánku. Dle všech chytrých aplikací neměla spadnout ani kapka vody. Dle reality venku až do rána prší.
—
Čtvrtek
20 km
S pozdním startem v deset dopoledne si hlavu nelámu. Tak půjdeme večer ve tmě, no co. Stejně není možné jít spát ve čtyři. Dnes nás čeká jeden ze dvou hlavních cílů našeho výletu – Bechyně. Jedno z nejhezčích městeček, co jsem kdy v životě viděl a kde jsme s tátou trávili dovolené na tamním zámku.
Táta pracoval v Akademii věd ČR a její zaměstnanci využívali krátce po revoluci bechyňský zámek k rekreačním pobytům. Pamatuji si na krásné historické pokoje, apartmán s verandou a předzahrádkou, na které se slunil náš (rodičů) jezevčík. To je už vše dávná historie. Dnes je zámek v soukromém vlastnictví, umožňuje prohlídky a stále nabízí i ubytování. Prohlídky ale začínají až v jarní sezóně – od 23. 5. – a i kdyby měli otevřeno, Matese na kulturu moc neužije.
Bechyně je stále nostalgicky jihočesky krásná i pod prosincovou dekou mlhy. Jdeme kolem místního kina, kam jsem jezdíval už bez táty jako patnáctiletý puberťák na promítání starých filmů. To má ve čtvrtek odpoledne zavřeno (a Matese na filmy moc neužije), ale o víkendech i večer během týdne stále funguje. Součástí je kouzelný „hipísácký“ bar a originální atmosféra, o jaké si moderní sterilní multiplexy mohou nechat jen zdát. Třeba se zde ještě někdy zastavím.
Fontána na náměstí bývá přes léto plná ryb, ale v prosinci je zakrytá poklopem a mlhou. Nevadí. I tak je zde opravdu krásně. A ještě krásněji by bylo na červené turistické značce, která i dále na jih kopíruje Lužnici a prochází Židovou strouhou – unikátním meandrem řeky s mnoha skálami. Jako dítě jsem byl ohromen krásou přírody a divokým dojmem této jedinečné scenérie. A ohromen bych byl i v dospělosti. Jenže lávky, které se na cestě nacházejí, jsou v rekonstrukci a ještě nejspíš dlouho budou. Tak snad taky někdy příště. Mohli bychom to spojit s kinem o víkendu.
Židovu strouhu musíme obejít a pokračujeme podél dalších spících kempů do vísky Koloděje nad Lužnicí. Cestu mi Mates opepří vyplašením srny ve skalnatém svahu nad řekou. Chvilku ji prožene dolů k řece, načež srnka ladně skočí do půlky Lužnice a bleskově přeplave na druhý břeh. Retrívr hbitě za ní. Ale rozdíl ve fyzické dispozici mezi divokým zvířetem a domestikovaným psem je propastný. V momentě, kdy je Mates v půlce Lužnice, je srna nejspíš už někde na Šumavě. A tak to můj zlobr vzdá a plave zpátky. Ostuda, že by se dala krájet. Co bys s ní prosím tě asi tak se svojí „zabijáckou“ povahou dělal?
15.30 a Koloděje nás vítají. Vše je zavřeno. Na místním hostinci je cedule, že otevírá v 16.30. Potkáme dva místní obyvatele a ti tvrdí, že spíš nikdo neotevře. Stmívá se. No to už máme fuk. Stejně bychom pokračovali za tmy. Přesně v 16.30 se dostaví hospodská a skupinka štamgastů. Hurá! Dám si čaj s rumem a Mates bude mazlen a obdivován všemi hosty, které zvládne oblíznout a oběhnout – takže vážně všemi.
Večer se nakonec vyvrbí velice příjemně, přichází další návštěvníci a mezi nimi i majitel zdejší největší atrakce. DJ Kája – stvořitel svérázného areálu vodníka Bubu, který se nachází u rybníka vzdáleného necelé dva kilometry pěšky. Po pár rumech a pivech mi Kája doslova nutí nocleh v jeho areálu s tím, že můžu přenocovat na gauči v jeho plachtovém apartmánu. Nakonec souhlasíme a okolo půl desáté se zvedneme. Svérázný areál vodníka Bubu má gauče dokonce dva – jeden pro mě a druhý pro Matese. Přístřešek je zakrytý plachtou, takže nás ani případný déšť nemusí trápit a náš tarp zůstane pro dnešek v batohu.
—
Pátek
22 km
Páteční ráno určitě nebudeme pospíchat. Nejprve uvařím snídani a pak omrkneme celý areál vodníka Bubu, protože to opravdu stojí za shlédnutí. Více jsem o něm psal ve svém předchozím příspěvku (odkaz v komentářích).
Podívat se na nás přišlo kotě, které je zde evidentně doma a drze leze Matesovi do snídaně. Před desátou přichází i Kája, ještě pomazlí Matese, loučíme se a snad se zde na jaře nebo v létě zase shledáme. Aspoň na den by to chtělo.
Velice rychle se přemístíme do Týna nad Vltavou. Zde kdysi bydleli moji vzdálení příbuzní, ale návštěvy u nich si už moc nepamatuji a toto město mě v dětských letech příliš neuchvátilo. A co v mládí nějak vnímáš, vnímáš ve stáří úplně… stejně. Ne, obyvatelé prominou, tohle prostě nic moc není. Já vím, je zde soutok Lužnice a Vltavy, ale to je asi tak všechno. Něco tomu zkrátka chybí. Stavíme se ale v Malostranské restauraci na jeden malý hermelín. Oprýskaná budova z venku, standardní prostředí uvnitř, milá obsluha. Není ovšem čas se nějak zdržovat, rumy se chlastaly včera.
Čeká nás dlouhý odpolední a noční pochod přes Písecké hory.
Písecké hory se majestátně tyčí k nebesům na cestě mezi Týnem a Protivínem. No dobře, nejvyšší vrchol – Vysoký Kamýk – má 630 metrů nad mořem. Nachází se na něm rozhledna, která je v prosinci kupodivu zavřená. Kdo by to čekal, že? Ale i kdyby zavřená nebyla, pod mlžnou dekou by nebylo vidět nic z rozhledny a nebyla by vidět ani ta rozhledna. S klidným srdcem ji tedy můžeme obejít a po dvouhodinovém pochodu ve tmě a mlze s viditelností cca 30 centimetrů se zastavíme na Zlaté louce. Místo dávných pravěkých osad je dnes obyčejná louka v lese, která nám ale poskytne pohodlné místo pro naši malou pyramidu. Mlha a vlhkost jsou na stoprocentní úrovni, ale spinkat se nám bude dobře.
—
Sobota
32 km
Ráno mám sbaleno už v devět, Mates vypadá tradičně natěšeně a jsme odhodlaní do toho dnes šlápnout. Třicet kilometrů by nás pro jednou nezabilo. Teda hlavně mě, zlatého retrívra by nezabilo ani sto.
Naší první zastávkou je druhý hlavní cíl naší cesty – Protivín. Exkluzivní jihočeský diamant zasazený na řece Blanici a obklopený rybníky. Mlha dělá svoje a na jaře a v létě to zde vypadá úplně jinak. Sem jsem jezdíval coby desetiletý autobusem z Prahy Na Knížecí a teta Stáňa – nebyla to skutečná teta, ale velmi vzdálená příbuzná – mě pak vyzvedávala na protivínském nádraží. Bydlela ve starém domě, který v roce 1989 interiérem i exteriérem zamrzl kdesi v padesátých letech. Na jaře a na podzim jsem zde trávil mnoho víkendů, mazlil se ve dvoře s kočkami a chodil na dlouhé procházky k Blanici s malým krysaříkem, který patřil tetě. To bylo dlouho předtím, než mě v životě oslovily hory. Ale dnes, když kráčím s Matesem podél Blanického toku, vidím, že jihočeské nížiny mají také svoji krásu. Bez bombastických výhledů a dramat, ale klid, zelené louky a lesy. V prosinci tedy šedivé louky a lesy, které přes mlhu nejsou skoro vidět, ale vem to čert. Je jedno, kde venku člověk je, hlavně že je venku. Alpy nebo tajga, Jizerky nebo Blanice. Co nemá jedno, má druhé.
V Protivíně si prohlédneme slavný pivovar s platanovou alejí – pivovar vypadá zavřeně, platanová alej rozkvete do krásy za pár měsíců. Fotce to ale nebrání.
Svižně se posunujeme do Vodňan, kde jsem nejspíš nikdy nebyl, a pokračujeme dále na Bavorov splnit naši dnešní kilometrovou kvótu. Ani jedno z měst mě příliš neuchvátí, ale možná to je tím, že na ně nemám ty správné růžové vzpomínky ze svého dětství. Mezi Vodňany a Bavorovem se nachází hora (640 metrů nad mořem) s krásným názvem Svobodná hora. Na Svobodné hoře je vystavěna Svobodná rozhledna přístupná celoročně. Jsou čtyři hodiny odpoledne a i když je ještě světlo, přes mlhu se viditelnost nedostane ani na metr. Svobodnou horu tedy svobodně obejdeme.
18.30 a na náměstí v Bavorově jsou otevřeny dva podniky – vietnamská večerka a poctivá čtyřka hospoda. Restaurace U Kubíčků má ve všední dny 10–22 a o víkendu 10–24. Všechna roční období, prosinec neprosinec, mlha nemlha. To musíme vyzkoušet.
Teplota padá kamsi pod nulu a na asfaltu na náměstí se už tvoří ledová krusta, čas na rum. Osazenstvo je ze sta procent tvořeno místními štamgasty, kteří Matese statečně drbou, krmí klobásou a vzpomínají, kdo měl co kdy za psa. Je zde i cca desetiletý kluk, syn jednoho z hostů, kterého si Mates (i skrze klobásu) oblíbí a vytrvale se za ním cpe k vedlejšímu stolu. Řeší se politika a smysl života, padají lidová moudra typu „Mně ještě nebylo ani padesát a už mě ten život sere“, „Další ženskou už nechci“ a debata končí hádkou, zda je lepší být zpopelněn, či zapuštěn do země. Řešení tohoto problému nemá vítěze, ale všichni se shodnou na tom, že už mají života plný zuby a rakvi nebo žehu by se nikdo nebránil. Můžu jen souhlasit. Leč mám zde na konci života mladého psa na začátku života, a tak se ještě rakvi zuby nehty bráním.
Je deset večer, počet rumů povážlivě stoupá a nás čeká ještě šest kilometrů k hradu Helfenburk, kde jsem na mapě objevil epesní přístřešek. Čas jít.
Loučíme se a rychle postupujeme po prázdné okresní silnici. Asfalt povážlivě klouže, ale naštěstí za hodinu a půl cesty nepotkáváme ani jedno auto. Dnešní noc je studená. Zatímco noci předtím mohlo být okolo nuly, jen v noci možná pár stupňů níže, teď mi už mrzne voda v lahvích. Je jasno a nad námi hvězdy, které ale nejsou vidět přes všudypřítomnou mlhu. Během vaření se Mates už odebírá do spacáku a krátce po půlnoci jsem v něm i já. Dnes těch kilometrů bylo možná přes třicet plus sedm rumů, to už je pěkný alko-turistický výkon.
—
Neděle
21 km
Žádný spěch. Sice nemusím balit tarp, ale i tak se nezvedneme dřív než v osm. Vařím a retrívr čeká ve spacáku. V deset pomalu stoupáme k hradu Helfenburk. Přijde mi až neuvěřitelné, že je zavřený a zahalený v mlze. Čím to asi je?
Posledních dvacet kilometrů nám jde docela od nohou a od tlapek. Procházíme vesničky Javornice, Dub a Budkov. Nikde nikdo a není zde ani nic, co by mohlo mít otevřeno. Žádný krám, o hospodě nemluvě. V Husinci děláme krátkou zastávku na náměstí a pak už pokračujeme do Prachatic. Jediná pamětihodnost, která by snad stála za zmínku, by byla křížová cesta těsně před centrem města. Je to ale zklamání – posprejovaná kaplička, žádné malby, které by stály za fotku. Škoda.
V nedělních Prachaticích probíhá zpívání koled před stromečkem na náměstí. Je zde poměrně dost lidí. Zlatí retrívři ale koledy nezpívají a autobus nám jede až za dvě hodiny. Vybereme si tedy nějakou hospodu, kde bychom strávili čekání, protože předpokládám, že autobusové nádraží bude zavřené (logicky, v prosinci by se tam mohl chtít někdo ohřát, v červenci mají dozajista otevřeno).
Výběr hospody je poměrně snadný. Otevřený je pouze luxusně se tvářící hotel na náměstí a pak už jen Prachatický pivovar, trochu zastrčený stranou hluku v postranní uličce. Pivovar uvnitř působí také lehce luxusním dojmem, ale dá se to vydržet, i když jsem samozřejmě rozmazlený z předchozích čtyřek z Dobronic a Bavorova.
Mates pozdraví servírku, já si dám zdejší desítku a zvěřinovou klobásu. Tentokrát nezapomenu na fotku, ať ji zase v rámci svého food influencerství nemusím vytvářet přes AI.
V půl sedmé jsme už na autobusovém nádraží. Jak jsem ironicky poznamenal, že je v prosinci určitě zavřené, aby se zde lidé nemohli ohřát, pak musím říct, že… je skutečně v prosinci zavřené, aby se zde lidé nemohli ohřát…
Přímým vlakem na výlet a přímým autobusem z výletu. Tak se nám to líbí.
Procházka krajem mého dětství přinesla mnoho dobrého, možná více než kdybychom se v sezóně brodili davy turistů, křikem vodáků a přeplněnými kempy. Užili jsme si ticho a klid jihočeské přírody a Mates mohl být takřka celou dobu na volno. Na celé cestě jsme nepotkali ani jednoho turistu a vlastně na cestách mezi jednotlivými městy jsme nepotkali vůbec nikoho. U řeky ani v lese. Jedinými lidmi tak byli pouze starousedlíci v centrech obcí a štamgasti v hospodách. A možná právě díky tomu jsme si ze společenského hlediska vyhmátli to nejlepší. Skutečný život v jižních Čechách, bez turistického shonu a ruchu. Viděli jsme opravdový všední život a vyslechli, co se řeší po práci v hospodách ze starých časů.
A hlavně – potkali jsme Káju!
Vracíme turistice zpátky koule.
