Dnes jsem se při vycházce s Matesem dlouze zamyslel nad jednou věcí. Když někam jdete plánovaně do hospody, jedno zda to je nádražka, Grand Hotel, nálevna, bistro, kavárna… díváte se předem na internetu na recenze? Na mapy.com nebo přímo na webové stránky daného podniku?
Nemám samozřejmě na mysli situaci, kdy náhodně narazíte po cestě na knajpu a chcete si dát jedno pivo nebo kafe nebo vás přepadne hlad. Myslím, když někam cíleně jdete. Já když vím, že do některého podniku určitě půjdu nebo je to dokonce určený cíl cesty, dívám se vždycky. Webovky v tomto případě obvykle příliš nezkoumám, ale spíše se dívám na recenze lidí na mapy.com. U mě je to z toho důvodu, abych namísto v pajzlu neskončil v onom hotelu Grand, i když to se mi při pečlivém výběru takřka ani stát nemůže. Ale chci vědět, jak lidé hodnotí atmosféru, zda tam nebude úslužný číšník klanící se až k zemi namísto normálního výčepáka a zda interiér vypadá jako hospoda, a ne jako skleněná kosmická loď z roku 4000. Takže čtu názory jiných lidí a také se koukám na fotky interiéru i exteriéru.
A zde mě právě zaráží jedna věc – já sám nic v hospodě a často ani před hospodou nefotím. Cítil bych se totiž dost trapně vytahovat mobil a mířit s ním na obsluhu, hosty, stoly… Prostě bych se úplně obyčejně styděl. Ale lidé se evidentně nestydí, protože spousta recenzí je plná detailních fotek úplně všeho, od barových pultů, stolů, zahrádek, samotného jídla a pití až po záchodové mušle. Jo, ty záchodové mušle chápu, na WC býváte většinou sami a nikdo vás u focení nevidí. Ale fotit si barový pult včetně obsluhy a stepovat na zahrádce, míříc mobilem do každého koutu, mi přijde ujetý. Tedy ne ujetý, ale nepatřičný. Šmírovací. A mám pocit, že personál ani hosté z toho nebudou dvakrát nadšení. Ale možná se pletu, protože kdyby tomu tak bylo, nebyl by internet zahlcen gastro fotkami restaurací. Možná to provozovatelé berou jako reklamu a hostům je to fuk, protože každý z hostů už někdy sám fotil všechny kouty nějaké hospody, a tak to považují za normální. A možná jsem tedy já v tomto ohledu příliš přecitlivělý a ujetý na lidské soukromí, které považuji za jedno ze zásadních lidských práv.
Buď jak buď, mně osobně se zatím ostych překonat nepodařilo a dle toho také moje recenze na mapy.com i zde na blogu vypadají. Hromada textu a minimum vlastních fotek. Takže při článcích o nádražkách si pomáhám fotkami lidí, kteří netrpí stydlivostí, a pracně označuji autory a zdroje namísto toho, abych si fotky pořídil sám. Vždy, když se o to pokouším, snažím se fotit co možná nejvíc tajně – rychlé nenápadné cvaknutí a rychle zase telefon strčit zpátky do kapsy, nenápadně si pohvizdovat, dívat se kamsi k nebi a dělat, jako že se vůbec nic nestalo a vůbec nic nemám za lubem. Což samozřejmě působí mnohem hůř, než kdybych suverénně nakráčel do restaurace s obří zrcadlovkou velikosti krosny, sestavil stativ a všechny oslnil sekvenční sérií fotek s bleskem o velikosti XXL talíře…
Je pravda, že sám jsem v životě focení nikdy příliš neholdoval a když pominu dětská léta, první obyčejný kompakt jsem si pořídil dlouho po třicítce. I tak zůstával často doma, protože s sebou nerad tahám věci navíc. A tak jsem skutečně fotit začal až s nástupem chytrých telefonů. Ve focení jsem stále špatnej, ať už se to týká kompozice či následných úprav. Občas se mi něco povede. Krajinka, pes, kostel… ale obvykle to odfláknu jako nutné dokumentační zlo. A nesmělost tomu nepřidává, když zrovna hospody by byly vděčné téma na focení. Na rozdíl od psa se nehýbou a při jejich focení jde o onu dokumentaci, nikoliv o uměleckou kvalitu. Stejným tréma problémem pak trpím v okamžicích, kdy Mates dovádí s nějakým pejskem a celá scéna by přímo volala po fotce nebo dokonce videu, které by se pak vyjímalo na instáči. Jenže mně je nevýslovně trapně natáčet cizího psa před jeho majitelem, stejně jako je mi trapně fotit si pípu před číšníkem.
Cítí to někdo podobně? Fotíte suverénně a nijak nad tím nepřemýšlíte? Nikdy by vás ani nenapadlo se stydět ani to nepovažujete za nic nepatřičného, za zásah do osobní zóny? A nebo se třeba ptáte barmana, zda si můžete udělat pár fotek do recenze? Oslovíte majitele psa s tím, že si natočíte pár sekvencí, protože z jeho mazlíčka chcete udělat hvězdu sociálních sítí?
Já se obávám, že se svojí foto fobií asi nikdy výrazně nepohnu. Tedy foto fobie znamená nejspíš něco jiného, ale nevím, jak bych tento svůj specifický problém jinak pojmenoval. Posledních pár let jsem si dal předsevzetí, že budu víc fotit a hlavně budu víc fotit knajpy a nádražky. Výsledek je tristní a v počítači těch pár fotek hospod snad ani nestojí za zmínku. A když už nějakou přece jen udělám, obvykle to je zvenku, z dálky. Fotky interiérů pak zdobí šmouhy, protože vždycky jen rychle zamířím, zmáčknu spoušť a už zase dělám, že nic nedělám…
No, pokud někoho trápí podobný problém, můžete mi k tomu něco napsat třeba na Facebook. Rád se poučím, jak to vidíte vy, jak k tomu přistupujete a jak jste to vyřešili. V reálu, před ostatními, a hlavně sami před sebou.
Já jsem myslím ztracený případ a zůstanu tedy raději u grafomanie. A nebo si obrázky svých oblíbených podniků budu vytvářet za pomoci umělé inteligence. Za deset let je stejně od originálu nikdo nepozná.
Na dnešní vycházce jsem na svoji fobii opět myslel. Vyrazili jsme totiž s Matesem na běžnou obhlídku revíru. Nějaké to plavání v rybníku, aporty, blbnutí se psími kamarády… Ale samotný cíl vycházky byl pevně daný – Kavárnička U Růži.
No nejdřív ty aporty…
Ano, čtete dobře – kavárnička aka pražská kavárna! Pro mě dost netypický podnik, že? Ale tak, není kavárnička jako kavárnička a nemusíte se bát, že bych snad vlezl někam, kde mají avokádové latté za 250 korun a na křišťálových stěnách se skví surrealistické malby, kterým ani sám autor nerozumí. Ne, Kavárnička U Růži je sice kavárnička, ale s hipsterským feelingem ala Letná nemá pranic společného.
Tento atypický podnik se nachází kousek za Uhříněvsí a jediné slabé místo je právě jeho poloha. U silnice, která je poměrně frekventovaná. Není to ale zase nic nesnesitelného a už vůbec ne něco, co by vás mělo odradit od návštěvy. A pokud někdy půjdete kolem, neváhejte a určitě se zastavte. Kavárnička je vzhledově klasický kiosek – občerstvení s malou zahrádkou, která už je od silnice trochu krytá. Na první pohled působí nenápadně, ale sortiment obsahuje bohatou nabídku kávy, domácích limonád, zákusků… Káva je zde dle recenzí opravdu vymazlená. Nemůžu posoudit, kafe nepiju. Majitel Honza je ale mistrem zajímavého oboru – latte art.
Při předchozí návštěvě jsem u spolustolovníků měl tu čest vidět jeho práci a i když to na první pohled může vypadat jako designová blbost, je to krásné. Už jen vytvářet něco krásného má smysl, i kdyby to měla být „jen“ designová blbost. Při mé dnešní návštěvě zde Honza nebyl a nezkoumal jsem, zda slečna, která obsluhovala, se věnuje této technice taky. Kávové umění znamená totiž vytváření různých obrázků v šálku kávy, který vypijete. A tak můžete vypít Marilyn Monroe nebo třeba Johna Lennona. Vy, kdo prožíváte politiku, byste mohli požádat třeba o Putina, Trumpa, Zemana nebo současného prezidenta. No… já bych radši zůstal u jiných osobností a obrázků.
A co sem jako nekafaře zaválo mě? To, co vždycky. Přátelská atmosféra a místo, které má svoji jasnou originální tvář. A pak taky pivo. Jo, i v kavárně mají pivo. A tady mají opravdu dobré pivo přímo z létajícího pivovaru Holá Řiť. Za souležák zaplatíte 55 korun, což je více než fér. Ceny dalších již zmíněných produktů v nabídce, včetně domácích marmelád atd., jsou též adekvátní. A i kdyby adekvátní nebyly, kupovat je nemusíte. Návštěvníky tvoří povětšinou místní, kteří si sem skočí pro kávu a zákusek, rodinky s dětmi a chlapi se zastaví cestou z práce. Otevřeno je každý den od 12 do 19 hodin, o víkendu od 10 do 19:30. Pejsci jsou vřele vítáni a mazleni (viď, Mates), součástí je i nabídka pamlsků pro psy a miska s vodou. V této části okraje Prahy je to jeden z mála podniků, co má jasný výraz, který si nesplete. Jedinou svébytnou konkurencí je pak hospoda Lidový dům v Uhříněvsi, ale to už je normální velká putyka s vnitřními prostory a zahrádkou. Rozhodně můžeme být jenom rádi, že v rámci občerstvení zde máme takovýhle stánek, kde si vybere v podstatě každý. Mě mrzí jen jedna věc – zajímalo by mě, zda vyjma latte art neexistuje i beer art? Tedy že by mi na souležáku Honza vytvořil třeba Jello Biafru nebo nějakého jiného oblíbeného zpěváka, umělce. Ale vzhledem k tomu, že při letmém hledání na netu jsem nic takového neobjevil, nejspíš to je technologicky nemožné. Nevadí, Holá Řiť chutná i tak. A pohodu kolem si zde náležitě vychutnáte, že za chvíli zapomenete i na onu blízkost frekventované silnice.
Doufám, že jsem vás tímto pozitivním článkem navnadil k návštěvě. Pokud jste odněkud poblíž, třeba jenom 300 kilometrů odsud, skočte na umělecký kafe nebo pivo.
A po tomto vychválení zajisté čekáte aspoň 10 fotek toho, jak to zde vypadá… Nic nebude! Můj vnitřní foto strach mi opět nedovolil žádné záběry, takže tady máte tak maximálně pivo a na fotky se podívejte na mapy.com.
Ke Kavárničče u Růži není pěší přístup z Uhříněvsi nic moc. Něco přes kilometr po silnici od vlakového nádraží. My šli samozřejmě až z Dubče. Z druhé strany na Pitkovice a Petrovice je to už ale jiná. Přírodní park Botič–Milíčov začíná hned za kavárničkou a je rájem pro pejsky. Meandr potoka nabízí na Prahu pěkné přírodní scenérie a většina psů zde běhá na volno. My měli štěstí na mladou fenku křížence ovčáka, se kterou Mates rozjel půlhodinové sprinterské souboje (samozřejmě jsem nic nefotil ani nenatáčel!). A nakonec musel být ostudně připnut na vodítko, neb sám se od ní nedokázal odtrhnout. K večeru jsme došli až k vodní nádrži Hostivař a sedli na přímý spoj zpátky do Dubče. Vodní nádrž Hostivař jsme už jednou obcházeli a… opakovat to nehodláme. Nebo možná někdy ano. Ale z toho by asi žádný pozitivní článek nevznikl.
Botič a latte art v tomto kraji jednoznačně vládnou. I kdyby nám měla nakonec zůstat jen holá řiť.
Níže pár tajně pořízených fotek
