Fotíte rádi? No že se ptám, co? Vizuál je alfou a omegou dnešního rychlého světa sociálních sítí – a nejen jich. Od dob prvních obrazových záznamů urazilo lidstvo pořádný kus cesty. Tedy první obrazové záznamy jsou staré jako lidstvo samo – čmárání do písku, jeskynní malby, dávné obrazy starověkých civilizací, renesance… Tímto článkem se ale nebudu zabývat historií. Lidé vytvářejí vizuální vjemy od prvopočátku své existence.
My se přemístíme rovnou k prvním fotoaparátům, proženeme se kolem černobílých televizí a počítačů až k digitálnímu věku obřích plazmových obrazovek. Vizuál se na nás dnes valí ze všech stran – od reklamních billboardů přes velkoplošné obrazovky až po nonstop blikající displeje notebooků, tabletů a mobilních telefonů. Dá se bez přehánění říct, že čistý vizuál pevně převzal vládu nad tím, co v životě nejvíce vnímáme. Zatlačil do pozadí knihy, ve filmech dominují efekty nad scénářem a režií. A sociální sítě? Darmo mluvit. Bleskové reels a přefiltrované fotky na Instagramu neochvějně vládnou. Takže kdo netočí videa, musí aspoň fotit. Pominu teď vysloveně profesionální fotografy, ti jsou jiná liga, ale mám na mysli spíše běžného člověka, který fotí převážně mobilem a fotky upravuje v programech typu Snapseed apod. Dnes totiž fotí snad každý.
Takže ještě jednou: fotíte rádi? Já se přiznám, že já to… vždycky dost ignoroval. Odjakživa mě zajímaly hlavně texty, tlusté knihy, záplava knih. A valná většina z nich byla buď úplně bez fotek, nebo jen s minimem obrázků. Člověk si z textu mohl vytvářet svůj bohatý vnitřní svět fantazie dle psaného slova. A každý, kdo knihu četl, si ve své hlavě postavil svůj vlastní originální svět, než pevně danou fotku či video. Vizuál mi spíš překážel a rozptyloval. Ono když se podíváte nejprve na film natočený podle knižní předlohy, máte tendenci si při četbě knihy představovat postavy podle herců ve filmu. Kdežto když si nejdříve přečtete knihu, vytvoříte si podobu hlavních hrdinů sami ve své fantazii. A pak jste trochu rozčarovaní, když ve filmu vypadají jinak, než jak jste si je vysnili. Dnes ale text ustoupil výrazně do pozadí a vizuál nám už nedává příliš prostoru pro vlastní fantazii.
Jo, jsem starej a začínám natahovat… OK.
Jako dítě jsem fotil poměrně rád. Táta mi věnoval svůj černobílý foťák, na jehož značku si už nevzpomenu. Pak jste došli do fotolabu, nechali film vyvolat a za čtrnáct dní jste měli fotky hotové. Půlka z nich se nepovedla, ale já měl rád i ty nepovedené. Fotky pro mě měly vždy hlavně dokumentární a vzpomínkový význam, na kvalitu jsem prostě dlabal. Od osmnácti jsem už ale nefotil takřka vůbec a svůj první digitální kompakt jsem si pořídil až o dvanáct let později. Zrcadlovku jsem nedržel v ruce nikdy.
Nástup chytrých telefonů ale „naučil“ používat foťák i mě. Když už v tom mobilu je, proč něco občas necvaknout, že? Necvaknout – to je přesně ono. Já nikdy nefotil, já cvakal. Zaznamenával. Žádná kompozice, žádné přemýšlení nad uměním. Něco vidím a chci si to zdokumentovat jako obrazovou vzpomínku. Nic víc. Nic míň už to ani být nemůže.
A to je problém. Problém v momentě, kdy začnete psát v podstatě cokoliv, co píšu já. Dříve reporty z koncertů, festivalů, posléze z návštěv hradů a zámků, z výletů, z dlouhých vandrů a pochodů. Text je fajn a pro mě bude navždy to nejdůležitější. Ale pokud něco píšete pro ostatní lidi, pak čtenář chce i fotky. Chce vizuál, který ho chytne. A když už to nemá být přímo video, tak aspoň vymazlená, atraktivní fotka, která zaútočí na jeho zrakové vjemy a přitáhne ho i k textu. Ne naopak. První dojem dnes rozhoduje na obalech knih, o světě sociálních sítí nemluvě. A tak se dnes můj kámen úrazu – nekvalitní, odfláknutá fotografie – negativně projevuje víc než kdy jindy.
No a protože jsem byl vždy tragický nejen v kompozici, ale i v práci s fotografickými programy, aplikacemi a postprocesem obecně, přemýšlel jsem, jak to celé tak nějak po svém ojebat. A pak mě to napadlo. Začnu dělat fotky černobíle! Logické a vyčůrané. Žádné hraní si s barvičkami, sytostí, tóny a milionem dalších věcí, posuvníků a filtrů. Vůbec. Jednoduchá černobílá a nazdar. Je to stylové, je to syrové a bude to mít ten správný hrubý underground vibe. A kdybych chtěl dát nějakou fotku do knihy, tak to cenově vyjde za hubičku ve srovnání s barevnými fotkami. Geniální.
Jak asi tušíte – ne tak docela. Natěšený jsem to rozjel ve velkém. Žádné sraní. Vezmu fotku, hodím jednoduchý black & white filtr, přepálím expozici a už to sdílím, až profíkům vstávají hrůzou Nikony ve stativech… Přesně tak. Hrůzou. Výsledkem bylo to, co vždy u mých fotek – drtivá kritika a doživotní blokace ve všech fotografických facebookových skupinách, co existují.
Černobílá past sklapla.
No nic, v podstatě jsem rezignoval. Fotograf ze mě zkrátka nebude a budu muset zůstat u dokumentačního stylu. Někdy, velice výjimečně, se mi sice některá fotka povede kompozičně i úpravou, ale to je tak jedna ze sta. Tu pak dokážou náležitě ocenit samozvaní i skuteční odborníci na fotografii. Jenže starej boomer punkáč považuje odborníky na fotografii za snoby a jejich ocenění pro mě nic neznamená.
Zásadním problémem je pak skutečnost, že ony „povedené“ fotky se zase nelíbí mně. Jak jsem totiž psal o fantazii – mám rád vytváření vlastní fantazie ve své hlavě, ale u fotek preferuji raw styl bez úprav. Tedy mám rád, když je fotka reálná. Co je na fotce, tak vypadá ve skutečnosti. Jenže to pak není umění a fotit by mohl skoro každý. Sice by stále záleželo na samotném nápadu a kompozici, ale veškeré úpravy by přestaly existovat. Žádný Photoshop ani žádný Snapseed. Jen surová, neupravená realita. Ale ta je k vidění hlavně v rodinných albech, byť dnes už v digitální podobě.
Z fotografování se stala věda a vysoce ceněné umění. Můžete samozřejmě studovat školy pro fotografy, ale je otázkou jaký to má efekt. Mnoho slavných fotografů nedisponuje žádným speciálním vzděláním. Talent vám nic nenahradí a zrovna v tomto oboru záleží hlavně na tom co se naučíte sami a na vaší kreativitě. A je jedno, zda fotíte akty, či přírodu. V ateliéru řešíte nasvícení, techniku, milióny úhlů… a venku… venku taky. A když máte talent na kompozici, nejlepší školu a tu nejdražší zrcadlovku, máte vyhráno jen z desetiny. Pak vás čekají nekonečné hodiny úprav, práce s vrstvami. A výsledkem je fotka – spíše obraz – který má s původní realitou jen pramálo společného.
Nejlépe je to vidět asi na fotkách krajiny. Byl jsem v Alpách, v Karpatech, za polárním kruhem. A když se někdy dívám na fotky profesionálních fotografů, můžu říct jedno: ano, jsou profesionální a líbivé. Ale kurva, vážně nemají mnoho společného s realitou a tak, jak to vypadá na fotkách, to tam opravdu nevypadá. Fotky hrají nerealistickými barvami, absurdními efekty a vůbec… když stojíte uprostřed tajgy či na horském vrcholu – je to tam krásné, ale zdaleka ne tak jako na fotce.
Když uděláte obyčejným kompaktem pár fotek z Alp a nic s nimi nebudete dál provádět, nikoho nezaujmou. Ale když vyfotíte Lužnici a umíte kouzlit s pokročilými grafickými nástroji, WOW efekt se zaručeně dostaví. Nechápejte mě špatně. Vím, že k této práci člověk potřebuje kupu talentu a ještě mnohem více učení a dřiny. A vím, že výsledkem je náročné umění. Jenže pro mě je to právě ono – umění. Není to reálné, není to dokumentační. Vždy jsem řešil především to, CO je na fotce, nikoliv to, jak to vypadá z hlediska estetiky a zpracování. Fotografický ignorantský punk ve své čisté formě. Ještě tak nápad dokážu ocenit, jenže konkrétně při focení přírody – co převratného by chtěl člověk vymýšlet na fotce lesa?
Nikdy se mi nelíbily fotografie na nejrůznějších uměleckých výstavách, většinu vysoce ceněných fotek považuji… za blbosti. To je ale dáno mým poměrně úzkým záběrem zájmů. Co se mi líbilo, byly fotky přírody a zvířat, ale hlavně proto, že to byla příroda a zvířata. Samotné fotky jsem vnímal hlavně jako povedenou, lehce kýčovitou grafiku. No lehce… hodně kýčovitou grafiku. A dnes mám pocit, že se míra kýčovitosti ještě o notný kus zvedla.
Samotnou černobílou fotografii mám spojenou hlavně s historickými knihami a dobovými záznamy. Ale dnes, ve světě přeexponovaných barev, tvoří černobílá fotografie vlastní svébytnou kategorii, která se od původního účelu – lakonického zaznamenání historie a vzpomínek – posunula do čistě umělecké roviny. A z toho pro mě plyne jediné – sám jsem si nemohl vybrat pro fotografování horší styl. A pokud výše píšu o rezignaci, znamená to, že z původního postupu „žádný sraní, vezmu fotku, hodím jednoduchej black & white filtr, přepálím expozici a už to sdílím, až profíkům vstávají hrůzou Nikony ve stativech…“ jsem se posunul ještě k jednoduššímu „vezmu fotku, převedu do černobílý a už to sdílím… radši jen na svém webu“.
Smířil jsem se s tím, že mám obě clony levý a moje oko nevidí umění tak, jak by ho vidět mělo. Stejně jako vnímám odlišně mnoho jiných věcí v životě. A tak definitivně zůstanu u jednoduchých barevných fotek s pár automatickými úpravami a občasným hraním si s filtry v základních programech. A do knih přijde jednoduchá černobílá verze bez úprav – hlavně aby to bylo vůbec vidět na papíře.
K tomuto závěru jsem dospěl po několika měsících snahy a testování všeho možného. A je to osvobozující pocit, protože kde nic není, tam ani zrcadlovka nebere. Přestal jsem se stresovat a utápět drahocenný čas tam, kde to nemá význam.
A pokud snad někoho z vás trápí podobný problém, nenechte se odradit. Jestli vás focení nebaví, nefoťte. Jestli vás baví a nemáte talent na vytváření umění dle dnešních měřítek, foťte do alba pro sebe a hrajte si. Třeba nikam neprorazíte, ale budete mít ze svých fotek radost – a to je svým způsobem mnohem důležitější. No a pokud vás focení baví a máte talent – tak mě pěkně serete!
Abych svoje osobní rozhodnutí podpořil důkazy, níže přikládám galerii nejrůznějších výtvorů z minulého roku, kde jsou dobře vidět rozdíly mezi původní fotkou a následnými úpravami. Rozdíly i mé neumětelství. Veškeré fotografie byly pořízeny nadupaným telefonem od bratrů z Číny za pět litrů – Ulefone Armor 17 Pro.
