Dnes se v delším zamyšlení vrátím ke svému nepopulárnímu článku, který mapoval současnou snahu šlechtitelů především v USA o vytváření nových plemen křížením zlatého retrívra. Článek na Facebooku vzbudil emoce a hodně křiku. A to je přesně ten okamžik, kdy… je potřeba ještě přitvrdit.
Sociální sítě obecně ovládá hysterie a slepé následování davu snad ještě více než v realitě. A tak když konkrétně v tomto případě nakousnete téma vytváření nových plemen, experimentů a snahy něco někam posunout, dočkáte se zákonitě a neodvratně prvního okřídleného výkřiku: „Množitelé!“ A nebo dokonce ještě údernějšího „Velkomnožitelé!“ A dál? No dál nic. Víc už není potřeba. Po tomto inkvizitorském ocejchování se už automaticky přidá dav dalších spravedlivě rozhořčených a následně je váš konstruktivní článek plný relevantních informací rozcupován na atomy a zablokován na věky věků.
Kritické myšlení? Dohledání si faktů na zahraničních webech, ze kterých bylo obsáhle čerpáno? Schopnost neuvažovat černobíle? Ne, tohle na sociálních sítích opravdu nehledejte. Ty mají rády krátká a rychlá řešení, krátké a rychlé vzplanutí emocí. Smazali jsme a zablokovali! Tím pádem to neexistuje a podvratné snahy nestvůrných „velkomnožitelů“ jsou překaženy a naše milované plemeno zachráněno! Teď už se to nikdo nedozví.
Je tomu ale opravdu tak? My teď na chvíli z rasově čistých sociálních sítí odbočíme do reálného světa. A odbočíme nejprve do reálného světa jiného plemene než je zlatý retrívr, ke kterému se ale posléze opět vrátíme. Než se tak stane, mrkneme na příběh sibiřského huskyho a jeho střet s „velkomnožiteli“ v nebezpečném světě venku, mimo bezpečí korektně spravovaných sociálních sítí.
Stručný článek upravený za použití AI čerpá z mnoha zdrojů a jistě obsahuje nesrovnalosti v detailech, nám jde ale o podstatu.
Sibiřský husky kontra množitelé
Po většinu 20. století byl symbolem saňového sportu sibiřský husky. Plemeno dovezené z Čukotky na Aljašku na počátku 20. století si rychle získalo reputaci spolehlivého, vytrvalého a disciplinovaného psa. Husky dominoval prvním velkým závodům a stal se ikonou mushingu.
Jenže závodní sport se postupně vyvíjel. Od 70. let začal vznikat nový typ závodních psů – nikoli plemeno, ale výkonnostní kříženci. Nejprve v Severní Americe a později v Evropě. Postupně se ukázalo, že právě tito psi budou pro moderní závody výhodnější.
Stručný historický přehled:
1900 – 1930: éra sibiřských husky
Historie moderního mushingu začíná na přelomu 19. a 20. století na Aljašce. Během zlaté horečky byla psí spřežení hlavním dopravním prostředkem a začaly se pořádat první závody. Zásadní moment přišel roku 1909, kdy ruský obchodník William Goosak přivezl na Aljašku malé severské psy z Čukotky. Tito psi se stali základem dnešního sibiřského husky.
Další důležitý milník přišel roku 1925 během slavného „serum run“ do města Nome. Spřežení vedené mushery Leonhardem Seppalou a Gunnarem Kaasenem dopravilo vakcínu proti záškrtu přes více než tisíc kilometrů arktické krajiny. Psi plemene sibiřský husky se tehdy definitivně zapsali do historie. V této době byli husky téměř jediným závodním psem.
1940 – 1970: vznik aljašského husky
Po druhé světové válce začali musheři na Aljašce experimentovat s křížením. Cílem bylo vytvořit psa, který bude rychlejší než čistokrevná plemena, ale zachová si jejich pracovní vlastnosti. Tak vznikl typ známý jako aljašský husky. Nejde o plemeno, ale o pracovní populaci psů. Do jejich genetické výbavy se postupně dostala krev sibiřského husky, aljašského malamuta, loveckých psů a chrtů.
Aljašský husky byl vyšší, lehčí a rychlejší než klasická severská plemena. V dlouhých závodech začal postupně získávat převahu. Důležitým momentem bylo založení závodu Iditarod Trail Sled Dog Race v roce 1973. Tento extrémní závod dlouhý přes 1600 km pomohl definovat moderní dlouhodobý mushing. A právě zde začali dominovat aljašští husky.
1980 – 1990: evropská revoluce a vznik eurohounda
Zatímco na Aljašce se vyvíjeli psi pro extrémně dlouhé závody, Evropa začala preferovat sprintové disciplíny. Tratě byly kratší, rychlejší a často se jely i mimo sníh. Evropští musheři proto hledali ještě rychlejší psy. Výsledkem byl nový typ psa – eurohound. Eurohound vznikl především ve Skandinávii křížením severských tažných psů, rychlých loveckých plemen (především německého ohaře krátkosrstého) a greyhounda (a pravděpodobně i dalších chrtů).
Tito psi byli výrazně rychlejší, měli delší nohy a kratší srst, což bylo vhodnější pro evropské klima a sprintové závody. Na rozdíl od aljašského huskyho se neprofilovali k použití na dlouhých závodech, ale ve sprinterských disciplínách.
Na rozdíl od výstav psů je mushing sport založený na výkonu. Většina závodních organizací nikdy nevyžadovala čistokrevný původ psa. To znamenalo, že kříženci mohli startovat prakticky od počátku sportu. Postupně se ale vytvořily dvě kategorie závodů:
open class – mohou startovat jakákoli plemena i kříženci
nordic class – pouze čistá severská plemena.
Jakmile se otevřená kategorie stala dominantní, začali závodníci chovat psy výhradně podle výkonu. Rodokmen přestal být důležitý.
1990 – současnost: dominance kříženců
Od 90. let se situace na závodních tratích výrazně změnila. Ve sprintových disciplínách dominují eurohoundi, v extrémních dlouhých závodech mají převahu aljašští husky. Sibiřský husky zůstal především v kategorii nordic class a v rekreačním mushingu.
Důvod je jednoduchý. Kříženci byli vyšlechtěni čistě pro výkon. Mají vyšší maximální rychlost, efektivnější běh a lepší přenos síly při tahu. Ve vrcholovém sportu tak začali postupně vytlačovat tradiční plemena.
Podobný vývoj nastal i u polárních expedic. Historicky se používala především severská plemena, ale s rozvojem moderních závodních linií přebral otěže pevně aljašský husky. Důvod byl opět čistě praktický – odolnost a pracovní výkon. Kdo nezná, může se pohledem na alaskany v akci pokochat v tomto dokumentu.
Symbol historie
Dnes tedy existuje zajímavý paradox. Pes, který kdysi definoval celý saňový sport – sibiřský husky – už na vrcholových závodech většinou nehraje hlavní roli. Moderní mushing stojí především na výkonnostních křížencích. Přesto zůstává sibiřský husky symbolem historie mushingu a připomínkou doby, kdy psí spřežení byla nejen sportem, ale i prostředkem přežití v arktickém světě.
Připomínka doby
Inu, a teď se na to podíváme trochu nekorektně, bez AI frází, které vše zaobalují do sluníčkového hávu jednadvacátého století. A řekneme si to pěkně natvrdo:
Moderní kříženci zválcovali huskyho, i jeho souputníka aljašského malamuta a další původní severská pracovní plemena. Zválcovali, deklasovali a úplně vyeliminovali ze sportovních disciplín a pracovního upotřebení.
Sibiřský husky dnes může tak akorát čekat v klimatizované kleci na výstavě na načesání a předváděčku v kruhu a odnést si nějaký ten exteriérový pohár. Pravda, taky může vozit děti na zážitkových saních a pózovat turistům na fotografiích. Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného, kdybychom se bavili o společenském rekreačním plemeni. Jenže my se bavíme o sibiřském husky – pracovní závodní, tažné a expediční elitě. Mluvíme o plemeni, které desítky let bezkonkurenčně kralovalo všem sněžným disciplínám a expedicím na hraně možností. Bavíme se o neochvějném výkonnostním šampiónovi, hegemonovi severu.
A neochvějný šampión byl, z hlediska evoluce, během chvíle vytlačen „množiteli“ kříženců na výkonnostní okraj. Tedy ne na výkonnostní okraj, ale daleko za okraj, do propasti historického zapomnění. Dnes je sibiřský husky takový designový plyšák, společenský pes, který rekreačně táhne boby s dětmi a sáně pro zábavu. Opět – nebylo by na tom nic špatného, pokud by se nejednalo o bývalého krále. Takhle to ale působí asi jako kdyby Jarda Jágr ve svých 25 letech hrál třetí lajnu v Litoměřicích. Kdyby třetí lajnu v Litoměřicích hrál Pavel Hájek – OK. Když by ji ale hrál druhý nejlepší hokejový útočník světa ve svém prime timu, byl by to docela průser. Průser daleko pod jeho možnostmi.
A stejný průser a ostuda to je v případě sibiřského husky. Jak se jen mohlo stát, že tento ještě nedávno ryze pracovní pes mohl tak rychle vyklidit pozice? Kde jenom profesionální šlechtitelé udělali chybu, že výkladní skříň saňového sportu byla nahrazena kříženci „množitelů“, kteří zdaleka nemají k dispozici nijak sofistikované šlechtitelské programy, nejsou zaštítěni žádnou kynologickou organizací a tvoří alaskany a eurohoundy v podstatě jen tak „od oka“, na zdraví a výkon?
Vzpomínám si, že když jsem poprvé četl sekci „VADY“ v jakémsi standardu evropského saňového psa, bylo tam jen suše uvedeno: „Povoleny jsou všechny velikostní rázy a barvy. Jedinou vadou je, když pes nemůže běhat.“
To je velice výmluvné. A ano, je to naprostá ignorace exteriéru. On se totiž exteriér tak nějak vytvoří postupně sám na základě toho, co je vhodné pro práci. A vytvořil se tak i u dřívějších plemen. Husky začal nějak vypadat na základě toho, že bylo potřeba, aby vydržel zimu a tahání saní. Ridgeback naopak potřeboval krátkou srst a odolnost proti horku, pastevecká plemena musela mít dostatečný fyzický fond a velikost, aby dokázala čelit predátorům, u jezevčíka se vyvinuly krátké nohy, aby se vešel do nory, chrti museli být extrémně štíhlí a aerodynamičtí… a tak dále. Dříve se nehledělo na exteriér, ale na pracovní schopnosti a vzhled přicházel sekundárně jako důsledek toho, k čemu to které plemeno bylo určeno.
Dřívější tvůrci plemen hleděli na exteriér o poznání méně než dnes, jestli vůbec. Pravděpodobně nebyli tolik svázáni tehdejšími kynologickými organizacemi, nikdo na ně nekřičel na Facebooku, přestože dnešní optikou se určitě také jednalo o „množitele“ – křížili různé typy tehdejších psů a snažili se o to, aby se do chovu dostali ti nejlepší jedinci.
V době definitivního nástupu aljašského huskyho a eurohounda byl Facebook ještě v plenkách, ale nepochybuji, že mnozí chovatelé a příznivci „čistých“ plemen křičeli. Nadávali na „množitele“ a drželi se svých vymazlených linií. Stagnovali ve zkostnatělé tradici kynologických organizací s pocitem správnosti a zaštítěnosti oficiálním establishmentem. Nebudeme přece množit a prodávat draze křížence!
Jenže reálný svět kolem nás nestagnuje v tradicích, ale peláší dopředu a to, co platilo včera, může být již dnes úplně jiné. A tak než se stačili tradiční chovatelé rozkoukat, kolem jejich jediného správného světa se přehnal šinkanzen „množitelů“, zatímco sibiřský husky zůstal v kupé parní lokomotivy.
Smutný konec jedné éry, smutný konec jednoho kdysi ryze pracovního plemene.
Osobně považuji tento debakl za obrovskou ostudu oficiálního šlechtitelského a chovatelského programu a kynologických organizací vůbec. Za bolestivou ukázku toho, kam vede rigidní vedení chovu a tunelové vidění světa kolem nás. Kam vede moderní chov plemen. Zatímco „množitelé“ se na nic neohlíželi a jednali, milovníci čistého sibiřského huskyho strčili hlavu do písku a schovaní za svou jedinou možnou správnou pravdou dělali, že nevidí pád svého plemene. A nebo ho viděli, ale ignorovali a věřili, že něco takového se přeci stát nemůže. Jak by jen mohlo? Vždyť my přeci máme čisté plemeno, průkazy původu do desáté generace a na všechno razítka. Jezdíme na výstavy a bdí nad námi samotný strýček z FCI. Nic z toho nepomohlo. Protože na závodní trati nebo polární expedici nerozhodují razítka, ale něco úplně jiného.
Ano, v tomto případě nejspíše rozhodl heterózní efekt a cílená snaha velké komunity musherů (čti „velkomnožitelů“) o vytvoření ryze fyzicky co nejvíce zdatných psů. A pokud by chtěli podobným způsobem vytvořit třeba elitní služební plemeno, kde nejde jen převážně o fyzický výkon, ale i o náročné povahové dispozice, nebylo by to už tak jednoduché. Jednoduché ne, nemožné nikoliv.
Buď jak buď případ sibiřského husky tvrdě nastavil zrcadlo současné kynologii a tak nějak ukazuje, kam postupně může dojít rozdělování plemen na exteriérové a pracovní linie. Může dojít až k tomu, že ryze pracovní linie se úplně odštěpí od oficiálních kynologických organizací a na práci se začnou používat psi bez ohledu na průkaz původu a razítko strýčka z FCI. Různé varianty plemen se od sebe začnou vzdalovat jak povahově, tak exteriérově a do pracovních zvířat bude přilita krev jiných psích ras.
Možná to je neodvratný přirozený vývoj, který zde byl vždy, a žádné plemeno zde nemůže zůstat v nezměněné formě navždy. Ale člověk se při zamyšlení nad sibiřským husky nemůže úplně ubránit otázce – musela ta změna být tak dramatická? Nestačilo třeba jen trochu uvolnit požadavky na exteriér, zpřísnit pracovní požadavky, nebazírovat tolik na jednotném homogenním vzhledu plemene? A nebo nepřilít třeba kacířsky a „množitelsky“ trochu čerstvé krve odjinud? Možná by to nestačilo a třeba jen částečně oddálilo nevyhnutelný pád krále. A možná… kdo ví.
Dnes už nikdo z chovatelů sibiřského huskyho nekřičí na eurohoundy a aljašské husky na Facebooku a ani je nikdo neblokuje. Tito kříženci „množitelů“ se výstav a oficiálního kynologického světa neúčastní. Nemají s ním nic společného, byť musheři si u svých kříženců, produktů „množíren“, vedou vlastní průkazy původu a genetické linie. Ale protože nejsou oficiálně uznané, pro kynologický svět nic neznamenají.
Nikdo z elitních profesionálních závodníků a polárníků si však do zápřahu nevezme sibiřského huskyho. Tenhle závod měl jednoznačného vítěze.
S „množiteli“ v zádech
A jak to celé souvisí se zlatým retrívrem? Souvisí to s ním stejně jako s kterýmkoliv jiným, především pracovním plemenem.
To, jak dnešní zlatý retrívr vypadá, není náhoda. Jeho vysoce voděodolná srst, silná stavba těla, široká tlama a sportovní formát těla – to vše je důsledkem výběrového šlechtění psů na těžkou vodní práci a přinášení. Tedy bylo. Jako u každého pracovního plemene současnosti dochází pod tlakem moderní kynologie, výstav, oficiálních průkazů původu atd. k postupnému rozdělování na nejrůznější mezitypy, variety, výstavní a pracovní linie. O tom jsem podrobně psal v tomto článku. A rozdíly se začínají plíživě prohlubovat. Ani to není mnohým chovatelům a příznivcům plemene po chuti, nicméně jedná se pořád o jedno plemeno zaštítěné oficiálními organizacemi, a tak to se skřípěním zubů tolerují, anebo se utěšují tím, že se nic takového vlastně neděje.
To skuteční „množitelé“, kteří používají skutečné meziplemenné křížení, už mohou být terčem spravedlivého hněvu. Nutno podotknout, že mnoho kříženců se zlatým retrívrem jsou skutečně experimentální pokusy bez hlavy a paty a mnoho z nich zanikne v toku času. Zaniknou ale všechny? Když si přečtete pozorně můj zmíněný článek o křížencích, zjistíte, že goldendoodle už začíná dýchat zlaťákovi pomalu na záda. Možná ne u nás, v naší malé desetimilionové zemi, ale v cizině.
Vrátíme se nyní zpět na rozhněvané mladé sociální sítě a mocné facebookové skupiny. Rychlý pohled nám ukáže, že několik velkých zahraničních skupin zlatých retrívrů čítá cca 600 tisíc členů. To je očekávaný výsledek pro jedno z nejpopulárnějších plemen vůbec. Goldendoodle jako jeden z nejmladších produktů „množitelů“ má na Facebooku také několik skupin o počtu… cca 200 tisíc členů. Popravdě jsem na to čuměl jak retrívr na rybník. Tyto skupiny nejsou blokovány a nikdo v nich nekřičí. No… možná v nich někdo kdysi křičel, ale byl zablokován zase z druhé strany. O to ale teď nejde. Za hranicemi malého českého Facebooku je obrovský virtuální svět, kde má plemeno, které je obecně bráno jako odsuzovaný „množitelský“ experiment, jen cca třikrát méně členů než zlatý retrívr – tedy jedno z nejrozšířenějších plemen vůbec.
OK. Jde „pouze“ o sociální sítě, no ne? No právě proto. V realitě, kde lidé křičí o poznání méně než v bezpečí facebookového davu, může být situace klidně podobná nebo horší. A nebo podobná či horší brzy bude. Protože zlatý retrívr a mnohá další plemena sedí v poklidné tradiční parní lokomotivě a na trati vedle začínají jezdit šinkanzeny. Možná je i goldendoodle slepá větev, ale i kdyby byl, při současném vedení šlechtitelských programů je jen otázkou času, kdy našemu milovanému plemeni začne konkurence dýchat na záda stále výrazněji.
Zlatý retrívr se mění. Ať se nám to líbí nebo ne. Podobně jako u jiných plemen výstavní linie již nestačí na práci a ty pracovní začínají vypadat čím dál víc vzdáleně (podívejte se speciálně na kanadské linie zlatých retrívrů – neplést s tollerem!). K tomuto rozdělení docházelo postupně i u sibiřského huskyho, než… než ztratilo význam, protože eurohound a alaskan hodili do závodních linií huskyho vidle.
A já se obávám, aby někdo nehodil vidle i do chovu zlatého retrívra. Aby se kolem nás neprohnal šinkanzen a ze zlaťáka nezůstal jen sudovitý medvídek ležící na zahradě. Nic proti tomu mít retrívra jako mazla, také ho tak mám. Ale skutečné určení bylo jiné. A skutečný duch plemene byl jiný. Jak jsme viděli na příkladu sibiřského huskyho, reálný svět nijak nedbá na výkřiky typu „množitelé!“. V reálném světě se vždy nakonec prosadí kvalita. Černobílé tunelové vidění světa, stagnování na místě a umanuté bazírování na sto let starých tradicích nefungovalo nikdy v historii. Blokace a mazání na Facebooku nepomůže tváří v tvář realitě. A ta se nakonec ve výsledku odrazí i na tom Facebooku.
A tak mám obavy, abych se jednou v důchodu nepodíval na psí skupiny a poměr členů zlatý retrívr × goldendoodle nebyl opačný. A aby ten poměr nebyl opačný i u nás v parku, anebo v parku v USA, na cvičáku, při aportování kachen, u vodicích psů anebo i třeba doma na postelích. Obavy, aby zlatý retrívr, neochvějný vodní pracovní král rybníků, řek a bažin, milovaný společník a asistenční pomocník, nebyl vytlačen někým jiným. Aby se kolem něho neprohnal šinkanzen „množitelů“. Protože to, co se dnes může zdát nereálné a přitažené za vlasy, může být zítra realita. A tím, že strčíme hlavu do písku a stiskneme tlačítko „delete“, tím realitu neovlivníme.
A přitom by možná stačilo málo. Oživit chov, nelpět striktně na exteriérových znacích a možná… i plánovaně se nebránit přilití jiné krve do chovu. Mě osobně by kacířsky napadl třeba flat-coated retrívr… či jiné retrívří plemeno. To vše se již děje, jen nikdo neví, jak to nakonec dopadne.
Tento článek také není exaktní vědeckou studií, návodem ani naváděním k čemukoliv. Je to především zamyšlení a v podstatě mlácení prázdné slámy. Protože já sám nic neovlivním a to, jak to nakonec celé dopadne, jak zlatý retrívr dopadne, nezáleží ani na mně ani na vás, ale na postupném vývoji, který se vždy nakonec ubere tam, kde je to nejlepší. Nejvýhodnější.
A tak se možná ze zlatého retrívra budou těšit lidé i za několik generací. A pokud ne a plemeno se výrazně změní či snad dokonce úplně zanikne, chybět nikomu nebude. Kachny bude nosit golden flat, slepce vodit goldendoodle, drogy vyhledávat golden malinois… a doma na gauči? Tam se budou mazlit všichni a zlaťák zůstane ve starých atlasech jako připomínka doby, kdy vládl kynologickému světu.
A nebo to celé bude úplně jinak.
Kam kráčí zlatý retrívr po našem boku, je ukryto kdesi v bažinách. Doufám, že jste se zamysleli nad postupným vývojem a nad tím, že nic není věčné ani černobílé. A teď je čas vrátit se ze světa nejisté budoucnosti a spekulací zpět na gauč, podrbat svého zlaťáka a vyrazit vzhůru do lesů, polí a bažin.