Ve čtvrtek jsem se rozhodl vytáhnout Matese do Stromovky. Tedy moc se mi úplně nechtělo, protože jsme vyráželi až po poledni a věděl jsem, že půjdeme už v době, kdy Letná i Královská obora budou plné lidí. A můj odhad se ukázal jako více než správný.
Už jenom dopravit se do centra nám z naší malé vesnice trvá skoro hodinu a jsme během cesty nuceni vidět takové věci, jako je například stanice metra Staroměstská a přilehlý tramvajový ostrůvek narvaný k prasknutí turisty. Po těchto zážitkových eskapádách jsme se jednu hodinu po dvanácté zdárně vysoukali slisovaní z tramvaje na zastávce Čechův most a začali stoupat na Letenské sady. Davy příliš nepovolily ani na Letenských pláních, ani v Ovenecké ulici, která svého času prochází rekonstrukcí. Minuli jsme bez povšimnutí legendární pivnici Na Prašivce, kde ještě nedávno vyhrával Jim Čert, a přemístili se rovnou k rybníkům v našem nejznámějším pražském parku.
Stromovka již byla plná lidí i psů, že Mates nevěděl, kam dřív skočit a na kterého ze čtyřnohých kamarádů má číhat a koho vyzvat ke hře. Na psí louce výmarská ohařka, německý ovčák, evropský saňový pes, kokršpaněl, labradorka… Faktem je, že jedno se tomuto parku musí nechat. Psi zde běhají na volno, nikdo neřve, nikdo nic neřeší a povětšinou se nic neděje. Pokud váš pes vyrůstá ve Stromovce, prostředí ho pohltí a lidé držící své psy od mala na metrových vodítkách a hystericky ječící okřídlené věty typu: „Zavolejte si toho psa!“, „Můj teda hodnej určitě není!“, „Pes má být na vodítku s košíkem!“ a další zde nemají šanci. Ono když vašeho Bobíka obestoupí německá doga s jezevčíkem z jedné strany a irský vlkodav s čivavou ze strany druhé, čelně se na vás řítí ridgeback a na záda vám vytrvale dýchá bernský salašnický pes… inu buď se přizpůsobíte, anebo odstěhujete. Případně zkusíte ještě pár měsíců křičet, psát udání, stěžovat si měšťákům a prezidentovi vesmíru… a pak se teprve odstěhujete.
Když se Mates dosytosti vydováděl, mohl jsem mu prozradit skutečný cíl našeho dnešního výletu do centra. On kníže Ignor je sice Ignor, ale centru velkoměst příliš neholduje. Vlastně ho docela serou, tváří se znuděně a prostě tam, kde není les a kaluže, se necítí úplně ve své kůži. Cestování je však ochoten přetrpět, protože ví, že jeho cílem obvykle bývá onen les nebo park s dalšími pejsky. Ale dnes naším cílem nebyla samotná Stromovka. Naším cílem byla pro změnu hospoda. A sice nádražní restaurace Bubeneč.
Že vám to nic neříká? V tom případě jste buď později narození, nejste z Prahy, anebo nemáte rádi nádražní pajzly. A nebo je naopak máte rádi až moc a jste tak vychlastaní, že si je už všechny nepamatujete. Jenže Bubenečskou nádražku byste si pamatovat měli, byť na její slávu už více jak deset let padá prach zapomnění.
Já si ji pamatuji velice dobře a také moc dobře vím, že už dávno neexistuje a její čestné místo dnes zaujímá hipsterský podnik jménem Stanice6. A moc dobře vím i to, že to je přesně ten druh podniku, kde se mi nebude líbit a kde budu jako starý boomer nadávat na vše nové a moderní a nostalgicky vzpomínat a vychvalovat staré dobré časy. Ale protože člověk by si měl občas dopřát trochu té sebelítosti, rozhodl jsem se, že chci toto místo znovu po letech vidět, dát si pivo za osmdesát ve sterilním ultramoderním prostředí, podívat se na studentské woke „štamgasty“ a trendsettery. Ale jak už to tak bývá, vše dopadlo poněkud jinak.
Na internetu byla uvedena otevírací doba od 14 hodin ve všední den a od 12 hodin o víkendu. Ve tři odpoledne jsme s Matesem prošli průchodem, který jsem mnoho let zpátky vždy vnímal jako bránu z Bubenečské nádražky do Stromovky. Přivítala nás zrekonstruovaná budova, vymazlená zahradní veranda, načančaný exteriér a… zavřená vrátka na verandu a zavřené dveře do celého podniku. Jen přes okna jsem se mohl pokochat výhledem na moderní bar a kavárenské stoly zbudované dle standardu jednadvacátého století. Vše křišťálově čisté, aby se toho mladá generace neštítila jako popela na ubruse v nádražácký knajpě, co tu bývala dříve. Skromná cedule na dveřích jen suše sděluje otevírací dobu pro leden a únor, ale dneska už je kurva březen! Inu, to jsou tyhle moderní podniky…
Celou cestu jsem v podstatě nefotil, vyjma psů na psí louce nebylo takřka co a ani zde jsem si mlčenlivý nablýskaný podnik nezvěčnil. Otočili jsme se na tlapkách a zamířili na Slamník („Na Slamníku tam je hej…“). Jedna Unětická desítka za 65 korun taky nebyla zrovna to, jak jsem si i tuto hospodu mého „dětství“ pamatoval. Zvedli jsem se a mazali na metro Hradčanská co nejrychleji zpět z proměněného pražského centra zpátky na vesnici. Až později doma jsem si dohledal, že kdybychom vydrželi u Stanice6 do čtyř, nejspíše bychom se dočkali otevření. A nebo taky ne.
To už je teď ale jedno a myslím, že jsme ani o nic nepřišli. Mates rozhodně ne a já se nakonec leda nemohl opít sebelítostí.
A tak si to po rozvláčném intru vynahradím ubrečenou vzpomínkou na dobu před Stanicí6. Na dobu, kdy jste si za 65 korun dali o pár piv víc než jenom jedno. Na éru Bubenečské nádražky.
Bubenečská nádražka
Bubenečská nádražka patřila pěkných pár let mezi mé oblíbené podniky. Takový ten typ pajzlu, kde má člověk pocit, že existuje od nepaměti. Zahuleno už před putykou, nikdy nepraný záclony, nikdy nevyměněný ubrusy, nikdy nemytý půllitry a odjakživa stejnej výčepák, kterej tam roznášel pivo dávno před tím, než jsem se já vůbec narodil, a roznášet ho tam bude i až budu já dávno po smrti. A stejně věčný, nikdy nevyměněný štamgasti usazený každý den na svých místech, vyprávějící pokaždý stejný historky. Místo, kde se čas zastavil. Kam jste dopoledne přišli a nevěděli, kdy odejdete. Místo, kde z vás spadl všechen stres ze světa tam venku. Místo, kde jste si dali pivo a nic neřešili. Stali jste se po dobu svojí návštěvy součástí putyky. Čas se scvrkl na pouhou přítomnost na kouřem zažloutlých záclonách a zítřek přestal existovat. Nostalgie jako prase. Doba bezstarostnosti, kdy to vypadalo, že tohle nikdy neskončí a člověk takhle bude žít věčně. Že i tahle bájná mýtická nádražka zde bude věčně. Jenže realita je neúprosná a budoucnost bohužel existuje. A tak budoucnost dostihla i tento podnik, jako mnoho jiných.
Stavoval jsem se zde nejčastěji po práci. Buď vlakem ze Sedlce, anebo jsme často chodili s kolegy z Troje až do Stromovky pěšky, protože podél Vltavy ještě nevládla cyklostezka, která dnes již připomíná závodní dráhu Tour de France. Byla to pohodová šestikilometrová procházka a Bubenečská nádražka byla logickou první zastávkou na pivo. A obvykle také zastávkou poslední, protože její atmosféra člověka prostě pohltila. Byl nám jedno Staropramen i Podkováň. Bylo nám jedno, že z půllitrů před námi pilo ten den už dvacet dědků a nikdo se je neobtěžoval umýt, byl nám fuk popel pokrývající ubrusy a bylo nám fuk tak nějak úplně všechno. Včetně děsivých ranních kocovin. Jak šel čas, i já jsem sice upustil od dlouhého vysedávání po knajpách a začal jsem ho považovat za ztrátu času. Ale nikdy jsem od něj neupustil úplně, spíše jsem se snažil trávit dvě třetiny času na vycházce a třetinu času v hospodě. Ne vždy se to ale podařilo a v Bubenečské nádražce obzvlášť. Možná tedy v každé druhé nádražce. Protože nádražky nejsou jen tak obyčejné hospody, nádražky jsou královny hospod. Blízkost kolejí, blízkost dálek a blízkost lidí, ze kterých dálky sálají… to vše má něco, co vám žádný jiný druh hospody nemůže nabídnout. A tak jsem možná svůj život ve výsledku férově a rovnoměrně rozdělil mezi ony dálky a nádražky. A i když to nebyl právě nejzdravější životní styl v oparu startek bez filtru a lemtání laciného piva, nelituji.
Bubenečská nádražka se neřadí mezi moje „mateřské nádražky“, kde bych trávil nejvíce času. Přeci jen jsem ji navštěvoval jen občas mezi prací, ale své významné místo v mém životě si i tak vydobyla.
Jak postupuje čas našich životů, člověk si hodně věcí idealizuje a leckteré dostávají onen zmíněný až mýtický nádech. A ten teď uvedu trochu na pravou míru, aniž bych ale tomuto místu nějak ubral na jeho kouzlu.
Začneme zeširoka samotnou historií nádraží Bubeneč. To bylo postaveno již v devatenáctém století za časů parních lokomotiv. Konkrétně přesně v polovině devatenáctého století, v roce 1850. Autorem architektonického plánu v pozdně klasicistním stylu byl Antonín Jüngling. Stanice v Bubenči byla uvedena do provozu tentýž rok společně s tratí z Prahy do Podmokel. O čtyři roky později se stala součástí Severní státní dráhy z Prahy do Lovosic. Nádraží Bubeneč je jediným dochovaným typem malé staniční budovy IV. třídy na trati bývalé Severní státní dráhy. Přestavěno bylo v roce 1878. V roce 2006 byla zrušena poslední vlečka vedoucí do bývalé papírny v Císařském mlýně a v roce 2013 se nádraží stalo kulturní památkou. Následující rok ale sláva Bubenečského nádraží skončila, respektive skončilo nádraží samotné. Spolu se zprovozněním nové zastávky Praha – Podbaba byl v Bubenči provoz vlaků ukončen. Poslední vlak zde zastavil 28. 8. 2014 krátce před půlnocí. Tím se historie druhého nejstaršího pražského nádraží definitivně uzavřela.
Zda by nebylo lepší nádraží v Bubenči zachovat – zrekonstruovat – namísto vybudování zastávky Praha – Podbaba, bylo jistě předmětem diskuzí. Pokrok ale nelze zastavit a vždy, když něco zaniká, vzniká něco nového. A je dost možné, že i vznik nádraží Bubeneč v roce 1850 provázelo zrušení nějaké jiné zastávky, na kterou v té době lidé nostalgicky vzpomínali. Bohužel zánik nádraží úzce souvisí i se zánikem Bubenečské nádražky, jejíž historie je ve srovnání se samotným nádražím o poznání skromnější.
Jak jsem psal výše, u „prastaré“ nádražky, jako byla ta Bubenečská, má člověk pocit, jako by tam stála odjakživa. V tomto případě se pod datem „odjakživa“ skrývá rok 2002, tedy její vznik nespadá ani do doby devadesátkových hospod a o nějaké velké tradici se tedy nedá příliš hovořit. Nejprve fungovala jako klasické nádražní občerstvení s výdejovým okénkem a teprve spojením s bývalou čekárnou vznikla hospoda střihnutá do čtvrté cenové kategorie. Nádražka dle dostupných zdrojů relativně prosperovala pěkných 12 let až do uzavření nádraží Bubeneč. Tím ztratila značnou část klientely – lidi, kteří si tam sice dali jen jedno dvě piva a utopence při čekání na vlak nebo po práci, ale těchto lidí byly mraky. Další dva roky se již hospoda držela pouhou silou vůle a nad vodou ji drželi jen staří štamgasti a občasné underground punk koncerty pořádané na zahrádce. Posledním hřebíčkem do její rakve pak bylo zavedení EET, které by se již vzhledem k neustále klesajícímu počtu hostů nevyplatilo. Bubenečská nádražka ukončila svůj provoz 30. 10. 2016, po čtrnácti letech existence.
Jako vždy, když se něco takového stane, si člověk říká: „Nevadí, vzpomínky zůstanou a jsou jiné nádražky.“ Pravdou je, že vzpomínky sice zůstanou, ale jiné nádražky… už moc nejsou. Mizí jedna po druhé a když se občas někam vypravím s tím, že bych se rád na konci výletu stavil v některé ze svých oblíbených hospod, nestačím se koukat – Tachov, Žlutice, Rakovník, Tanvald… všechno špičkové pajzly, které jsou již minulostí. A to jsou prosím podniky mimo Prahu, kde se přeci jen těmto nálevnám vždy dařilo lépe než v samotném hlavním městě.
Ostatně představa, že by snad někdy došlo k obnovení Bubenečské nádražky, by byla velice naivní. Zázraky se v hospodském byznyse nedějí, tam vládne tvrdá ruka kapitalistického trhu. Deset let spalo Bubenečské nádraží pod peřinou nejprve plánované a posléze realizované rekonstrukce.
„O objekt projevila již v roce 2015 zájem radnice Prahy 6, v lednu 2018 pražští radní a zastupitelé schválili nákup budovy včetně pozemku za 14,3 milionu korun. K předání od společnosti České dráhy došlo 1. srpna 2018. V roce 2019 získala objekt do správy Praha 6 a vypsala výběrové řízení na nového provozovatele. Dvoukolovou soutěž vyhráli Richard Preisler, Martin Kontra a Martin Krba, autoři jiných pražských projektů přeměny využití starších objektů, např. klubu Fuchs 2, Bike Jesus nebo holešovické galerie Šachta. Rekonstrukce objektu pod vedením architekta Ondřeje Tučka a Jana Bintera byla zahájena začátkem července 2023. 28. srpna 2024, deset let od ukončení využívání stanice pro nástup a výstup, se zde otevřelo komunitní centrum Stanice 6, jehož součástí je galerie, kavárna nebo půjčovna sportovního vybavení.“ – toť doslovný a pro mě bolestivý výtah z Wikipedie.
Bolestivý z toho důvodu, že přesně něčeho podobného jsem se obával. Komunitní hipsterské centrum je noční můra každého starého punkáče a ona noční můra se navíc zhmotnila na místě, které jsem během svých mladých let tolik miloval a kde jsem strávil nemálo času sněním a spřádáním smělých i nesmělých plánů, z nichž některé byly realizovány, jiné nikoliv. Každopádně byl to kus historie nádraží, tamních štamgastů, náhodných kolemjdoucích a i kus mé historie. A ten teď definitivně zmizel a jeho místo zaujal sterilně korektní studený podnik ve stylu „pražské kavárny“. Jo, mluvím teď jako starej strejda z Horní Dolní a vůbec se za to nestydím. Takovýchto podniků je totiž Praha plná a nevidím jediný důvod, aby zde byly jenom takovéto podniky. Duch Bubenečského nádraží tímto definitivně opustil zdi budovy stejně jako je opustili starý pánové, kteří si sem bratru čtrnáct let chodili dát každý den pivo. Ceny Stanice6 možná ani tak nejsou mimo možnosti starých štamgastů, ale co by nádražácký štamgast pohledával v podniku tohoto typu?
Vím, že pláču na špatném hrobě a že jsem brečel už na úvod tohoto článku… ale pokud někdy cítím, že starý svět odchází, cítím to právě u nádražek, kde mi srdce svírá smutek pokaždé, když zanikne nějaké místo s nepopsatelnou atmosférou a na jeho troskách se vynoří něco podobně moderního…
Ne, necítím se tam již dobře. Necítím tu bezstarostnost, absenci pravidel, ten pocit toho, že nikdo nic neřeší… to, že nikomu nevadí ty nemytý půllitry, žloutenkový záclony, politý ubrusy, počmáraný hajzly, výčepák od rány… necítím tu svobodu. Punk. Je to stýskání po chaosu, nezodpovědnosti, nedospělosti? Ne, je to stýskání po podstatě světa, po myšlení lidí, které se dnes vytrácí a mění.
Vím moc dobře, že Bubenečská nádražka by dnes už u mladé nastupující generace neprošla. Zdrtili by ji negativním hodnocením v recenzích a nikdo by tam nechodil. Ano – podnik tohoto typu byl úzce vázán na staré štamgasty v důchodu, cestující vlakem a náhodné kolemjdoucí. Jenže staří štamgasti pomalu vymírají a náhodní kolemjdoucí se mění a chtějí procházet a vcházet do Stanice6, nikoliv do zahulenýho poplivanýho pajzlu. Trh rozhoduje. Kdyby převažovali štamgasti a punkáči, bylo by více pajzlů a méně hipsterských komunitních podniků. Lidé se mění a my staří zevláci s tím nic neuděláme. Možná za dalších 40 let bude současná mladá generace vzpomínat na Stanici6 stejně nostalgicky jako my na „pajzl“, na místo, kde se cítili svobodně stejně jako já v nádražkách. Kdo ví.
Ačkoliv moje milované nádražky mizí jedna po druhé, stále tento ohrožený druh v některých lokalitách přežívá jako vzácný endemit. Bohužel ale není chráněný a možná by si ochranu zasloužil. Takhle můžu totiž jen doufat, že nebudu žít tak dlouho, abych jednoho dne nezjistil, že padla i ta poslední nádražka a já už nemám kam jít snít a spřádat smělé i nesmělé plány. Doufám, že stihnu opustit tento svět dříve, než se tak stane.
„Odpočívej v pokoji, Bubenečská nádražko.“
Níže v galerii si každý může vybrat svět ve kterém by chtěl žít. Čerpáno bylo z uvedených zdrojů, odkazy vedou přímo na příslušné stránky a fotografie Bubenečského nádraží.
Zdroje: Wikipedia, Kudy z nudy, Deník Alarm, Vlaky.net, IDNES.cz, Pajzly.cz, Konsit.cz, Bubenec.eu, Stanice6
