- Náhledový obrázek znaku Trampské mafie jsem si přisvojil od autora Modrý Klaun
„V trampské komunitě poslední roky rezonuje téma bourání trampských srubů (nejen) na Kokořínsku… “ Tak touhle kouzelnou větou začíná každý druhý článek nebo dokonce podcast, který se dotýká současných „trampských válek“, jak byl dokonce nazván jeden z pořadů na YouTube. A také se k tomuto tématu vyjadřuje na sociálních sítích, diskuzních fórech i v hospodě každý, kdo má takzvaně díru do prdele. Ani já tedy nebudu výjimkou, ale na problematiku trampingu ve třetím tisíciletí nahlédnu v o něco širších souvislostech.
Válku Ivan Brezina (a pár jeho nohsledů) versus roztříštěná a neorganizovaná trampská komunita není asi třeba blíže představovat. Každý, kdo měl co do činění s trampingem či jen se samotným svobodným pohybem v přírodě, o ní asi už slyšel a sám si mohl udělat obrázek, o co v ní jde nebo spíš nejde. Na jedné straně pomatený fanatik snažící se křečovitě přesvědčit širokou veřejnost, že není většího zločinu proti přírodě než pár klád s ohništěm pod převisem, na straně druhé početná skupina příznivců trampingu a pobytu v přírodě na hraně a za hranou současných zákonů. Ano. Na hraně i za hranou, protože valná většina zákonů v České republice je ohledně volného stanování a bivakování v přírodě vysloveně nepříznivá, o stavbě kempů a rozdělávání ohně ani nemluvě. Nebudu zacházet do podrobností, neboť toto téma bylo již také probíráno ve stovkách debat a vysvětlujících videí, kde každý interpretuje zákony trochu jinak a všichni dohromady tak nějak tápou v této šedé zóně.
Kdo netápe a bazíruje na striktním vymáhání veškerých zákonů, je Ivan. Vybaven detailní znalostí všech paragrafů, odstavců a všemožných formulářů na podávání podnětů a stížností, ztrpčuje život trampům, úřadům a občas i politikům. Facebook zaplavil desítkami falešných stránek a profilů, všemožné instituce vytrvale bombarduje stovkami podnětů. Lže, dehonestuje oponenty, vydává se za trampy, rozesílá falešné e-maily, krade fotky, zneužívá identity a v této bizarní a těžko pochopitelné válce se neštítí ničeho. V podivuhodné reportáži na YouTube použil v rámci přehánění a ujeté démonizace trampského hnutí výraz „Trampská mafie“.
Jeho jednání dávno překročilo samotný zájem o bourání trampských tábořišť a jeho cílem je spíše ponižovat a zesměšňovat letité trampy a ničit to, co mají v životě rádi. Inu, i takoví lidé žijí mezi námi. I mně bezostyšně ukradl fotku z mého bývalého webu a použil ji bez mého souhlasu na své stránce Černé skály v CHKO nechceme. Zákon je samozřejmě na jeho straně, neboť fotky umístěné na webu si kdokoliv může volně stáhnout pro své osobní použití. Nikdy se mi sice nic takového nestalo a sám vždy úzkostně udávám zdroje a autory fotografií, pokud nějaké cizí použiji, ale co na tom. Nemusel bych. Proti zákonu to není. Proti morálce… ať si každý udělá svůj názor sám.
Zpět k trampingu
Pokud se Ivanovi nedaří zakázat samotný tramping, který zakázat nejde, neboť se nejedná o žádnou oficiální organizaci a za trampa se může prohlásit úplně kdokoliv, pokouší se ubližovat aspoň tímto způsobem. Nutno podotknout, že zákon mu opět dává povětšinou za pravdu, protože takřka každý přístřešek či tábořiště vybudované kdekoliv je ilegální, pokud se nenachází na vašem pozemku (a i tam budete muset splnit x předpisů, pokud byste si snad ve vlastním lese chtěli rozdělat oheň). Zákon ovšem dává za pravdu i těm, co fanaticky křičí na sociálních sítích, že postavit si stan či tarp kdekoliv jinde než na místě k tomu vysloveně určeném je zakázáno. Ano, je. Stanovat, „tarpovat“ můžete legálně v podstatě jen v oficiálních kempech, na nouzových nocležištích anebo na zahradě, pokud je vaše či vám to majitel vysloveně dovolí.
Slovy klasika: „Všechno je zakázaný!“
Samotný tramping v podobě, jak ho známe za posledních sto let, je zakázaný od nepaměti – od dvacátých let minulého století, kdy naše pradědy pronásledovali tehdejší četníci, naše dědy lovilo po lesích gestapo a konečně naše otce šikanovali komunističtí „esenbáci“. Tramping přežil první republiku s prvním protitrampským Kubátovým nařízením, vydržel Němce i komunistické zátahy. Voda plyne, oheň hoří a trampové stále pečou buřty, ať se ve světě děje cokoliv. I této skutečnosti se Brezina jakožto novodobý trampobijec často vysmívá. Pravděpodobně se domnívá, že co nezvládly samopaly a dynamit, to dokáže on za pomoci nejděsivější zbraně hromadného ničení – Facebooku. A tak systematicky zveřejňuje polohy trampských fleků, vytváří aplikace a tam, kde nedokáže úřady přimět bourat, tam se snaží dostat na kempy fejkovou reklamou co nejvíce návštěvníků z řad „obyčejných“ turistů. Protože moc dobře ví, že čím víc lidí na jednom místě, tím větší pravděpodobnost toho, že se na daném místě postupně začne hromadit bordel. Ano, čím víc lidí, tím víc bordelu. A zde od samotných trampských válek zlehka odbočíme.
Čím víc lidí, tím větší pravděpodobnost. Podíváme se na to zjednodušeně. Řekněme, že dané místo navštíví ročně 100 lidí a máme pravděpodobnost, že 10 procent z nich se neumí v přírodě chovat a zanechá po sobě bordel. V tomto případě to bude ročně 90 normálních návštěvníků a 10 prasat. Pokud místo navštíví ročně 1 000 lidí, už to bude 100 prasat. A pokud 10 000, 100 000, 1 000 000… začne být počet prasat pro přírodu neúnosný, ačkoliv se stále jedná o pouhých 10 procent návštěvníků.
Overturismus
To je to moderní slovíčko a metla současnosti. Kde se začnou ve velkém množství koncentrovat lidé, tam jde stěží nějakým rozumným způsobem udržet pořádek, protože čím víc lidí, tím víc odpadků, hluku, výkalů, sešlapaných cest… Za posledních cca 30 let se overturismus stupňuje. Nejdříve zlehka a plíživě, v poslední době ale nabírá na obrátkách a na mnoha místech už zachází do extrému. Krkonoše, České Švýcarsko, Šumava… to jsou asi nejkřiklavější případy, kde si už člověk připadá spíše jako v obchodním centru než na poklidném vandru přírodou. 12 miliónů návštěvníků ročně hlásí jenom Krkonoše. Tady kdybychom uplatnili zmíněných 10 procent prasat…
Jsem starej chlap a všechny tyto kouty naší vlasti mám z mládí důkladně prochozené se stanem, plachtou či po útulnách. Pamatuji, že na Sněžce bylo před čtvrtstoletím plno lidí. Ale tolik jako dnes? Určitě ne. Také pamatuji, že v Českém lese bývalo tehdy málo lidí. Ale tak málo jako dnes? Určitě ne. Ono je to logické, dochází k určité polarizaci. Tam, kde bylo narváno, je ještě víc narváno a tam, kde bylo prázdno, je ještě větší prázdno, protože když se většina už opravdu většinově koncentruje na „top“ místech, jiná místa se musí zákonitě takřka úplně vylidnit. Počet obyvatel ČR není nafukovací. A tak zde máme České Švýcarsko s drony, zákazy vycházení po desáté večer, Krkonoše se strážci na koních a tomu všemu vévodí nekonečné fronty na upravených chodnících vybudovaných národními parky. Neustálá výstavba dalších a dalších penziónů, hotelů, apartmánů, parkovišť, přístupových cest, masivní propagace na sociálních sítích… to vše táhne do vybraných oblastí davy lidí. Lidí, pro které je příroda něco jako výstava motorek či čehokoliv jiného, lidí, kteří nevyrážejí za atmosférou hor a lesa, ale za zážitky a zábavou. Velké části z nich je dozajista jedno, zda jsou ubytováni v hotelu v centru Prahy a přes den si zajdou prohlédnout obchody na Staromáku anebo jsou ubytováni v hotelu v Krkonoších a přes den si zajdou prohlédnout hřebeny. Je to pro ně zážitkový den jako každý jiný.
Časy se mění a s nimi se mění i místa starých trampů. Dnes už málokdo ze starých, ale i mladých vandráků vyrazí do Českosasu bivakovat na divoko, jen tak, kamkoliv, bez povolenky, s plachtou pod převis opéct si špekáček. Jedna věc jsou drony, strážci a tíživá atmosféra restrikcí. A druhá věc pak nutnost proplétat se davy cyklistů, turistů, víkendových zájezdů… Kouzlo kdysi bájné Zadní země, jak byla hrdě nazývána, se vytratilo pod sevřením overturismu, za kterým jdou v patách nařízení, omezení a zákazy. A trampská svoboda dostává nevídaně po své vousaté tváři. To, co se stalo konkrétně z Českosasu za více než dvacet let existence národního parku, považuji osobně za odstrašující příklad a naprostou katastrofu. Drastická proměna kdysi divoké přírody v takřka městský park v přímé režii „ochránců přírody“. No, jestli takhle vypadá ochrana přírody, tak to potěš. Tady už zbývá jen krok k Adršpachu a vybírání vstupného. Ke stejnému modelu nemají daleko Krkonoše ani některé části Šumavy.
A co je nejhorší – část veřejnosti této proměně tleská. Lidem nevadí záplavy apartmánů, chata každé dva kilometry, parkoviště, cesta v korunách stromů… kdepak. To je vše v pořádku, dle zákona přeci. Ale nedej bože, aby si zde snad nějaký netvor jen lehl přes noc do trávy. Anebo rovnou postavil plachtu a opekl špekáček. To by zkolaboval poslední tetřívek na kilometry daleko. Současným ochranářům se občas daří přesvědčit veřejnost, že tramp je veřejným nepřítelem přírody číslo jedna. Tedy těch pět trampů, co by chtělo nocovat venku pod skálou, způsobí přímo jadernou katastrofu, zato 500 ubytovaných v jednom z mnoha penziónů v národním parku je pro ekosystém vyslovené požehnání. Volné nocování v přírodě – a jedno, zda pod širákem, ve žďáráku, pod tarpem nebo ve stanu – je ve skutečnosti pro přírodu naprosto marginální problém, spíš vůbec žádný. Pro většinovou společnost je totiž pobyt v noci venku ve spacáku daleko za hranicemi komfortu. Nám, co spát ven ve spacáku jezdíme, to tak nepřipadá, neboť v naší sociální bublině tak jezdí naši přátelé. Ale ve skutečnosti se jedná o vyslovenou minoritu, a to ještě navíc převážně v letních měsících.
Několik let zpátky jsem se při přechodu Šumavy zastavil v Novém Údolí na nouzovém nocležišti. Bylo zde kromě mě ještě pět dalších stanů a osm lidí. Pro asociála mého typu katastrofa, nával. Nával? Kolik že lidí asi tu noc spalo na jednom patře jednoho z mnoha penziónů ve Stožci?
Představte si, že bych teď vyzmizíkoval z Krkonoš všechny penzióny, lanovky, silnice, parkoviště… A nejbližší ubytování od Sněžky by bylo vzdálené 30 kilometrů. Povolil bych stanování na jednom místě jednu noc, povolil bych rozdělávání ohně. Kolik lidí by ročně tu horu navštívilo a jak by tam vypadala příroda ve srovnání se současným stavem?
To byl samozřejmě extrémní případ; nejsme ve Skandinávii a hustota zalidnění naší země toto reálně neumožňuje. Nejsem taky v zásadě striktně proti hotelům, lanovkám, chodníkům… Jsou zde lidé se zdravotními omezeními, staří lidé. A ti se také chtějí podívat do přírody, i na tu Sněžku. Problém nejsou samotné hotely a lanovky. Problém je jejich POČET.
Overturismus pomalu, teď už rychle devastuje a devalvuje pár procent naší země. Záměrně píšu pár. Co za více jak sto let své existence zdevastoval a zdevalvoval tramping? Myslíte, že někdy v letech 1920 – 2000 jste někdy potkali trampa bez cigarety? Potlach pod skálou v Roverkách, na Brdech, na Sázavě (!) bez ohně? Asi sotva že. Kouřilo se ve vlacích, kouřilo se v čekárnách, kouřili lesní dělníci, hajnej… A oheň dělal každej vandrák, co vyrážel s usárnou ven. V dnešní hysterii to ovšem vypadá, že pokud se jen podíváte na krabičku od cigaret, vzplane minimálně půl Evropy. Projdete lesním porostem, srnky popadají v agónii k zemi a les se z vaší návštěvy bude vzpamatovávat dalších tisíc let. Co na tom, že pár hodin před vámi si tudy razil cestu dvanácterák a včera ji rozrylo divoké prase.
Dle současných norem a zákazů se zdá až neuvěřitelné, že zde bez nich dříve vůbec nějaká příroda mohla existovat a nebyla spálena na prach. Anebo ji zlé předchozí generace úplně vymýtily a my ji za posledních sluníčkových 30 let obnovili z popela? Pamětníci si jistě vzpomenou, jak vypadaly Krkonoše a další místa, která zmiňuji pár desítek let zpátky. Řekl bych, že někde lépe, jinde hůře, prostě tak nějak, jak to vždycky bývá.
Jenže život jde dál a staré časy odcházejí a jsou nahrazovány těmi novými. A my, co postupně stárneme, máme z druhé strany mince pocit, že staré časy byly „zlaté“. Opravdu byla zlatá první světová, náckové v Československu, 40 let komunistů…? A dnes je všechno špatně? Stýská se někomu po starých dobrých gentlemanech s bodáky v zákopech, s hákovým křížem na uniformě, nebo vám snad chybí dynamit ve skalách a politické procesy z doby, „kdy k sobě lidé měli tak nějak blíž“? Tramping okolo sebe leckdy vytváří jakousi auru neposkvrněnosti a idealizace. Faktem z historie ale je, že mnoho trampů byli alkoholici, někteří i násilníci a vůbec lidé, kteří dělali bordel. V každé skupině se najdou lidé dobří a lidé horší. Idealizace není na místě. Ani trampové nejsou svatí.
Staré zlaté časy nikdy neexistovaly. Každá doba přináší něco. Některá válku, Kubáta, jiná overturismus v přírodě a Brezinu.
Ale abychom nebyli v této stati jen negativní, uděláme další otočku.
„Zanocuj w lesie“
Jelikož jsem toto jaro uskutečnil přechod Polska, našeho nejbližšího severního souseda, mrkneme se, jak ochrana přírody spolu s různými pravidly funguje tam a co bychom si z toho mohli vzít my.
Polsko má 23 národních parků o souhrnné ploše zhruba 317 000 hektarů. V přepočtu jde asi o 1,01 % polského území. Některé statistiky uvádějí až 329 500 ha podle způsobu započítání vodních ploch, ale podíl zůstává jen mírně nad jedním procentem. Hustota zalidnění Polska je přibližně 119 obyvatel na km². Polsko má zhruba 37,3 milionu obyvatel a rozlohu asi 313 000 km².
Oproti tomu v České republice národní parky zabírají přibližně 1,5 % rozlohy státu. Česko má 4 národní parky o celkové rozloze přibližně 119 019 hektarů, tedy asi 1 190 km². Jde o Šumavu, Krkonoše, Podyjí a České Švýcarsko. Česká republika má přibližně 138 obyvatel na km². Je tedy o něco hustěji zalidněná než Polsko, které má zhruba 119 obyvatel na km². Výpočet vychází z 10 915 839 obyvatel ke konci roku 2025.
Jak vidíte, naši nedalecí sousedé jsou na tom takřka totožně, co se týká procentuálního podílu národních parků a velice blízko hustotou zalidnění. Jedná se sice o násobně větší zemi, ale hustota zalidnění je důležitější údaj.
V českých médiích včetně internetových ekowebů proběhla zcela bez povšimnutí zpráva ohledně významné legislativní změny ohledně možnosti nocování ve volné přírodě. A sice:
„Zanocuj w lesie“
Polský program státních lesů umožňuje legálně přespat mimo klasická tábořiště ve vyznačených lesních zónách, obvykle ve stanu, pod tarpem nebo v hamace.
- 21. listopadu 2019 byl zahájen pilotní program: zahrnoval 46 oblastí o celkové rozloze přes 60 000 ha.
- 1. května 2021 byl spuštěn jako trvalý celostátní program.
- V současnosti zahrnuje zóny ve 425 polesích – nadleśnictwach, celkem přibližně 643 000 ha, tedy asi 6 430 km². Počet jednotlivých zón je vyšší, protože některá polesí mají několik oddělených oblastí.
Základní pravidla:
Bez předchozího hlášení může na jednom místě nocovat nejvýše 9 lidí po dobu maximálně 2 nocí za sebou. Větší skupina nebo delší pobyt se musí nahlásit příslušnému polesí nejpozději 2 pracovní dny předem a vyžaduje jeho e-mailový souhlas. Nocovat lze pouze uvnitř vyznačených zón. Nesmí se poškozovat stromy ani lesní půda, sbírat dřevo, stavět konstrukce nebo zanechávat odpadky. Oheň je povolen jen na určených ohništích. Používání plynových vařičů upravuje každé polesí zvlášť a při třetím stupni požárního nebezpečí je zakázáno. Pes musí být na vodítku. Před cestou je nutné ověřit dočasné zákazy vstupu a místní pravidla konkrétní oblasti.
Na oficiální web programu se můžete podívat zde, k dispozici je i aplikace. Proč o tom mluvím a jak to souvisí s českým trampingem a svobodným pobytem v přírodě? Významně. V Polsku bylo stanování, stavění tarpu a vůbec přespávání ve volné přírodě vždy zakázáno. Vždy v moderní historii. Samozřejmě se tak vždy dělo a bivakování pod širákem patřilo do šedé zóny podobně jako u nás. Ale zatímco u nás se pravidla neustále utahují – o západních státech ani nemluvě – a nejasné zákony panují v Evropě třeba i v oblasti Balkánu, Poláci jdou proti proudu. Místo aby utahovali matice, rozhodli se je povolit.
V reálu se nezměnilo takřka nic. Jelikož jsem Polsko procházel celé od jihu na sever, musím konstatovat, že polský venkov uprostřed země je solidně vylidněný, nocování nikdo nekontroluje a v zásadě to ani není nijak možné – mimo ono jedno procento národních parků nejsou nikde strážci a turistů nocujících v lese je méně než pověstného šafránu. Nicméně kdo nocovat venku chce, tak tam nocoval dávno před povolením a nocuje i po něm.
Ostatně když se na oficiálním webu programu podíváte blíže na mapu, zjistíte, že se jedná o vyhrazené malé oblasti, které jsou ale rovnoměrně rozmístěné po celém území Polska. Po celém? Ne tak docela. Nezahrnují pochopitelně národní parky, kde je kontrastně zakázáno takřka vše, a to od nocování až po vstup se psem, leckde už se vybírá vstupné, a vynechávají i převážnou část pobřeží. Proč? Inu proto, že na těchto místech vládne pevnou rukou overturismus. Penzióny v horách a kempy s hotely u Baltu. Jenže národní parky zabírají ono zmíněné jedno procento území, samotné pobřeží Baltu je jen táhlá nudle a něco sežerou ještě městské aglomerace. Ten zbytek? Lány „neatraktivního“ lesa, jezer, divoké přírody a opuštěného venkova. Ne, není to Skandinávie, ale vnitrozemí Polska bych přirovnal třebas u nás k atmosféře Českého lesa nebo Ralska. A to je právě ono. Zatímco na exponovaných malých místech vládnou davy, v lánech lesa není takřka nikdo. A Poláci by mohli nadále trvat na oficiálním zákazu nocování. Namísto toho poslali ale jasný vzkaz těm, kteří nejezdí za zážitky z výstav, ale za samotnou přírodou:
Jste zde vítáni!
Žádné opruzy typu spaní pod širákem, nouzový bivak na cestě a podobné nesmysly. Ne. Na férovku si tady můžeš na dva dny postavit stan s podlážkou! 48 hodin. Žádná buzerace à la nocoviště na Šumavě, kde tě v osm ráno prudí důležitej strážce, kterej nemá nic lepšího na práci než buzerovat ty nejslušnější návštěvníky parku. Kdepak. Ano, oheň je stále oficiálně zakázaný, vařič omezený, nesmíte stavět přístřešky, pes na vodítku… Není to ani zdaleka žádná absolutní svoboda, ale je to posun ke svobodě. V realitě pořád nemusíte dodržovat místa tohoto programu a můžete zvesela rozdělávat oheň, kde se vám zachce. Na druhou stranu, když už tam někde v lese jste a máte staženou aplikaci tohoto programu (o něco lepší než naše Trampské kempy), proč nepopojít o dva kilometry dál a nepostavit si stan legálně? Přímo v lese. Když už jste u toho jezera, kde je oficiální ohniště a kde většinou nepotkáte nikoho, maximálně tak občas důchodce na kajaku, proč zakládat nové? Můžete, nemusíte.
Je to gesto od státu, který místo čisté represe nabízí alternativu a kompromis. A ačkoliv uprostřed Polska na vás nečeká žádný českosaský adrenalin schovávání se před drony ani krkonošský sprint před jízdní policií, proč nevyjít v tomto případě státnímu aparátu o krok vstříc.
A co z toho plyne pro naši zem? Prozatím asi nic, protože bezvýznamní blogeři jako já o ničem nerozhodují a kde není vůle… Je to ale názorná ukázka, že něco podobného je možné, a to v zemi, která k nám má blízko historií, charakterem krajiny a především hustotou osídlení. Často totiž slýchám žehrání, že u nás nic takového není možné, protože nejsme ve Skandinávii, kde žije 20 lidí na kilometr čtvereční. Polsko ale není Skandinávie. Je to země téměř s totožnou hustotou osídlení. Noční můra všech zakazovatelů a nařizovatelů, co by nejraději zakázali i to, co už bylo zakázané, se začíná zhmotňovat. Lidem, co chtějí přikazovat, nejde totiž takřka nikdy o samotnou přírodu; to by zákony musely vypadat úplně jinak. Jde jim o pocit moci, vlastní důležitosti a buzeraci ostatních. O ovládání ostatních. A máloco je dokáže vyděsit natolik jako dech svobody.
„Vy tady v lese mimo vyhrazený oficiální kemp nocujete ve stanu?!“
„Ano, prosím, s vřelým souhlasem státu!“
Nostalgie starých trampů
Šlo by čistě něco teoreticky umožnit i u nás? Dozajista ano. K tomu ale bude zapotřebí, aby se lidé přizpůsobili nové realitě overturismu. Chápu nostalgii a sám jí také trpím. Je to už oněch pověstných 25 let, kdy jsem si ve svých milovaných Jizerských horách vyšlápl na nejvyšší vrchol české strany – Smrk. Zde se nachází epická útulna s legendárním nápisem uvnitř: „Co láska k horám vytvořila, to dobrá vůle nechť zachová.“ Kdysi v nultých letech jednadvacátého století jsem tam o víkendech běžně spával sám. Dva roky zpátky s Matesem jsme tam na jaře ve všední den nocovali se třemi slečnami, a to ještě navečer dorazili dva kluci, kteří se posléze přemístili jinam. „Staré zlaté časy“ se nevrátí. Mnozí ze čtenářů dnes jistě se slzou v oku vzpomínají na své mládí v Zadní zemi, na Roverkách, na Šumavě… To je pryč. Z oblastí, které jste milovali, se postupně, ale nezadržitelně stávají „pražské parky“. Moje prababička chodila po večerech na romantická rande na Smíchově na lavičku v parku. Chcete si tam dnes dát rande? Tak to hodně štěstí, protože když si sednete na lavičku, zabodnete si do prdele nejspíš minimálně dvě jehly, a pokud se domů vrátíte jenom bez peněženky, můžete si gratulovat, že jste se domů vůbec vrátili.
A stejné to je s vašimi milovanými místy x desetiletí nazpět. Změnila se. I vy se musíte změnit, najít si nová místa na stará kolena a mladí se musí naučit jezdit jinam. Nebudete to chtít slyšet, ale Roverky padnou. Brezina s tím nemá žádnou velkou souvislost, padly by i bez něj. Je to příliš blízko u Prahy, je to příliš známé, je tam příliš infrastruktury, propagace a skály jsou příliš atraktivní. Bude to malé území, které dopadne stejně jako České Švýcarsko. Můžete brečet a rozčilovat se. I kdybyste tam za dalších 50 let chtěli jezdit vandrovat, můžete. Kličkovat ve štrůdlu za rohem ubytovaných turistů, s termofólií proti dronům a uskakovat usměvavým strážcům na koních, co vás každý kilometr budou poučovat jak ve škole, kam můžete šlápnout a kam už ne, abyste nepoškodili unikátní asfalt na cestě. Prostě – na Letnou taky na tramp nejezdíte.
Každopádně ač se to nezdá, naše zem je rozsáhlá. Ano, to myslím smrtelně vážně. Naše malá zemička? Tak si ji zkuste přejít od západu na východ. Můžete začít třeba v Českém lese, pokračovat přes Rakovnicko ke Křivoklátu, stočit se podél Vltavy k Lužnici, projít podél toku Sázavy do Žďárských vrchů, nevynechat Novohradky a moravskou nížinu, zamířit přes Beskydy na Bílé Karpaty a stočit se k Jeseníkům… Stovky, tisíce kilometrů pěšky a ani celý život v Česku vám na poznání celé naší země nebude stačit.
Záměrně jmenuji víc míst, některá více zalidněná, jiná méně. Česká obdoba programu „Zanocuj v lese“ by se přímo nabízela namátkou: Křivoklátsko, Český les, Novohradské hory, Vysočina a další a další. Někdo může namítat, že počet národních parků a zákazů bude přibývat. Já si to ale nemyslím. Žijeme v kapitalismu a i ten národní park si na sebe musí vydělat. Krkonoše, Českosas, Šumava… to jsou stroje na peníze s miliónovou návštěvností. A jak jsem psal – počet obyvatel není nafukovací. Všichni nemůžou být všude. Kdo sleduje dění ohledně naší přírody, jistě zaznamenal snahu o vyhlášení NP Křivoklátsko. A také to, že místním při té představě vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Ona představa gigantického hotelu a parkoviště v Karlově Vsi je sama o sobě pěkně hororová. Zda k tomu dojde či nedojde, těžko říct. Tamní kraj doposavad proplouval tokem času bez výrazného zájmu „ochranářů“, ale stát se to může. Momentálně mnoho lidí ani neví, kde to je; mnoho lidí si ho plete s Kokořínskem. Reklama, propagace, informační centra, ubytovací zařízení, nová pohodlná silnice… to přitáhne davy, ale opět – ani dav se nedá nafukovat do nekonečna. I kdyby se tak ale stalo, jedno je jisté. Trampové si místo vždy najdou. Jenom nelze lpět na místech, kam se jezdilo před sto lety, ani před třiceti.
Stejně jako se mění a polarizuje krajina, mění se i trampské generace. Často slýchám různé spory ohledně vybavení, image, posměšné označování těch, co nedodržují jakýsi „dress code“, za papoušky… Hádky a vymezování se škodí i neorganizované komunitě, jako je ta trampská, stejně jako jí škodí přehnané lpění na tradičních místech. Trampové v roce 1990 nejezdili do přírody s vybavením z roku 1920 a trampové v roce 2096 nebudou jezdit do přírody s vybavením z roku 2026. A stejně tak nebudou jezdit na úplně totožná místa. Jste oblečený ve flecktarnu, na zádech máte vojenskou krosnu s pytlem buřtů a jdete pět kilometrů na nejbližší flek? Hraje vám bunda růžovou metalízou, denně utíkáte čtyřicet kilometrů a za posledního půl roku jste nejedli nic jinýho než Adventure Menu? Staří trampové či nastupující mladá UL generace, anebo široká škála „normálních turistů“ někde mezi. To je jedno. Trampská mafie má mnoho podob.
Mění se místa, mění se výbava, láska k přírodě zůstává.
Navzdory negativním a leckdy onou nostalgií ovlivněným názorům, že tramping je mrtvý a „tohle už se nevrátí“, zůstávám z hlediska zachování trampingu optimistou. A pro jeho zachování může každý udělat jen to, že vezme usárnu nebo turistickej bágl a vyrazí tam ven. Bude se chovat dobře k přírodě tak, aby po něm zůstala stejně krásná, jako byla před jeho příchodem. Mít úctu ke stáří, respekt k mládí.
A co ony pověstné trampské kempy z úvodu článku, o kterých článek nakonec vůbec nebyl? Ono je i těch pár bud po lesích z hlediska dopadu na přírodu naprosto marginální problém, který ve skutečnosti takřka nikoho nezajímá. Tedy zajímá akorát Brezinu a pár jeho bezcharakterních poskoků a lidi, kteří kempy postavili. Pro ně to samozřejmě může být malá osobní tragédie, neboť k oněm místům mají citový vztah. Z globálního hlediska jde ovšem o bezvýznamnou žabomyší válku, za kterou nejspíše stojí jakési dávné osobní spory mezi Brezinou a někým z rozsáhlé trampské komunity. Většině lidí vadí spíše než samotné bourání kempů již zmíněné Brezinovy konfidentské metody: udávání, tvorba falešných stránek, profilů, věčné lhání, překrucování skutečnosti, útoky na řadové občany, šikana a zlodějna. A on sám jakonovinář již nejspíše podlehl dojmu vlastní neomylnosti a nezasta vitelnosti. Někdo by měl asi informovat Boha, že už není nejmocnější entitou…
Případ Brezina je ovšem varováním a mementem. Dnes jeden magor s obsesí přesvědčuje lidi, že největším problémem ochrany přírody je pár prken v lese, zítra jiný magor může začít přesvědčovat lidi, že největším problémem je samotný nocleh ve spacáku. Dnes se bojí lidé zveřejnit fotky z kempů, zítra se můžou začít bát zveřejnit fotky z lesa a pozítří se můžou začít bát říct někomu, že vůbec šli do lesa po šesté večer. Zlu by se nemělo ustupovat. To se nikdy nenasytí a neuspokojí. Lidé, kteří chtějí zakazovat a šikanovat, nikdy nedojdou klidu. Zakážou jednu věc a už by chtěli zakazovat další. Nejde o přírodu, jde o samotné zákazy, o moc, o to, že můžu zakazovat a někoho ovládat. Zadusit dech svobody.
Většina lidí se ale naštěstí stále řídí spíše vysmívaným selským rozumem nežli striktním výkladem práva. A běžný návštěvník Kokořínska, pokud někdy sejde ze značené cesty a narazí na trampské osídlení, neřeší. Sedne na kládu, vytáhne svačinu, někdo opeče špekáček a bez nějakých hlubokomyslných ekologických úvah pokračuje ve výletu. Umanutá snaha Breziny a pár podobných vedla ke zbourání minoritního počtu kempů v jedné miniaturní oblasti. Kdo si chce nějaký postavit, myslím, že bude mít volnou ruku. Byť jakékoliv stavby samotné včetně volného rozdělávání ohňů v krajině zůstanou pravděpodobně navždy za hranicí zákona. A bude se postupovat podle staré osvědčené metody – uklizená místa budou tiše tolerována majiteli pozemků, zabordelená místa budou likvidována. Stačí se jen zhluboka nadechnout a nebýt připosraný z pár udavačů.
Jen s tím, jak postupuje neúprosná polarizace, bude třeba hledat nová místa pro nové kempy v nové době, tak jako si sám tramping hledá svoje nové místo ve třetím tisíciletí. Samotný tramping ve všech jeho podobách nelze zrušit, zakázat. Zmizí jedině v případě, že zmizí i lidé, kteří přestanou jezdit do lesů na trampský způsob.
Četníci, esesáci, esenbáci, sociální sítě… Voda plyne, oheň hoří. Jednou zmizí i samotný Facebook, nad aplikací Trampské kempy se zavře ikona odinstalovat a nad Ivanem i nad námi všemi zaklapne víko rakve.
A co na to trampové? Pořád pečou buřty.