AI shrnutí obsahu článku a varování cenzora blogu:
Tento článek je nasírací způsobem, který nasere i ty, kteří se nikdy v životě nenasrali. Ač byl přiřazen do rubriky „Není čas na nenávist“, je nenávisti doslova plný. Populární téma sociálních sítí – volný pohyb psů bez vodítka – zpracováno úplně opačně, než bývá zvykem. Subjektivně, jednostranně a maximálně neobjektivně.
One way ticket to Pluto je stará známá skladba americké kapely Dead Kennedys a dotýká se, jako většina jejich skladeb, politiky. Pochází z ikonického alba s neustále aktuálním názvem Bedtime for Democracy, okořeněným slovní hříčkou.
Dnešní článek sice nebude o politice, ale o tom, že leckomu by se jednosměrná letenka na Pluto také hodila. Těm, co nejsou spokojeni se životem na planetě Zemi a rádi by si vytvořili lepší a šťastnější svět plný milých lidí a pejsků, kteří by pospolu žili v báječné symbióze na báječné nové planetě.
Těmto lidem můžeme říkat slovy jedné mé kolegyně „vodítkáři“. Aj! Vykřikl teď nejspíš raněný čtenář (a kynolog) tuše, že následující řádky budou pěkně nasírací. Ano, budou. Otevřeme totiž skvělé téma ohledně volného pohybu psů v parcích, ve městech, v přírodě, prostě všude možně na planetě Zemi. Dnes se zaměříme především na město, parky a vůbec místa, kde hrozí potenciální nebezpečí, že pes potká jiného psa.
A já nepochybuji, že na internetu drtivě převažuje skupina příznivců všemožných regulací, vyhlášek, nařízení a hlavně – zákazů. Lidé odjakživa milují zákazy. Řekl bych, že je milovali už v době kamenné, ve starověku, středověku, za císařství, první republiky, fašismu, komunismu a milují je i v kapitalismu. Dekrety, příkazy, zákony. Představit si život bez pravidel si nedokážeme v žádném režimu. Je to pecka. A regulacím a zákazům neuniknou samozřejmě ani psi. Ba právě naopak. Co se týká kynologie a chovu psů obecně, máme přímo převyhláškováno. V tomto článku ale nebudeme řešit chovatelství a další věci a ani se nebudeme zabývat striktním výkladem toho, co je dáno v zákonech. Zaměříme se na reálný život, který se stoprocentně dle všech vyhlášek a nařízení žít nedá a nežijí ho tak ani „vodítkáři“.
A kdo že je to onen „vodítkář“? Inu, toto lehce pejorativní a ironické slovíčko označuje uvědomělého chovatele, který má svého psa vždy a za každých okolností venku na vodítku a totéž požaduje i po všech dalších majitelích psa ve svém okolí. Dle mé kolegyně (a i dle mých vlastních zkušeností) se takový člověk obvykle vyznačuje tím, že jeho pes je… pěkná agresivní svině. Řečeno bez příkras. Nesnese ostatní psy, napadá vše živé, a když k němu nedejbůh přiběhne v parku malý pudlík, co by si chtěl třeba hrát, skončí zle nedobře. „Vodítkáři“ se obvykle dají poznat dle hysterického křiku doprovázeného zlověstným vrčením a štěkáním svého mazlíka. Na obligátní větu nezodpovědných pejskařů, kteří mají svoje pudlíky na volno:
„On nic nedělá.“
– reagují hurónským řevem:
„Ale ten můj ano! Zavolejte si ho!“
Na sociálních sítích pak dávají úplnou volnost projevu svým emocím a spravedlivému hněvu a psy bez vodítka včetně jejich majitelů mlátí pěstí, častují pepřákem, ranami teleskopem, bodáním nožem a palnými zbraněmi a podobně. Válka „vodítkáři“ versus nezodpovědní pejskaři nabírá na obrátkách.
A teď zpět do reality.
Já sám patřím jako vždy na stranu temných sil pekelných – mezi nezodpovědné pejskaře, kteří děsí svým nezvladatelným zlatým retrívrem všechny „vodítkáře“ na míle daleko. A nejsem zdaleka sám.
K napsání tohoto článku mě částečně inspirovalo video na Instagramu (už ho bohužel nemůžu najít) s děsivou scénou: mladá dívka se svojí border kolií na vodítku a s košíkem je vystavena děsivému útoku cca patnáctiletého bezzubého pudlíka, kterého v městském parku vypustila nezodpovědná seniorka. Drama, při kterém se tají dech. Pudlík se rychlostí slimáka nezadržitelně blíží k border kolii, ta je následně smýkána a vlečena svojí paničkou na vodítku za křiku hrůzy a nadávek směrem k seniorce a pak… střih a konec. Ještě že tak, nechtěl bych ten závěr vidět. Toto skvělé video zachycující nezodpovědnost jedné staré báby (čti seniorky) získalo v honbě za dosahem a kontroverzí pěkných pár tisíc lajků a komentářů. Po právu rozhořčených komentářů plných nadávek na nezodpovědné majitele psů, co mají mít všichni svoje psy na vodítku, když je nedokáží ovládat. A samozřejmě taky pár tisíc výhrůžek a zaručeně pravdivých historek, kolik už kdo z „vodítkářů“ zkopal pudlů a ubil seniorů.
Těžko říct, zda sociální sítě ukazují pravou tvář lidí, to, jak by se chovali v realitě, kdyby sami nebyli limitováni jednak zákony a jednak… realitou. Ono nadávat někomu na sítích a nadávat někomu v realitě jsou dvě rozdílné věci. A v realitě pak také záleží na tom, KOMU nadáváte. Seniorka s trpasličím bezzubým pudlíkem je vděčný terč, na kterém si člověk může vybít svoji frustraci. Skupinka feťáků s pár pitbuly… tam obvykle člověk přejde do křečovitého úsměvu a strnulosti ve stylu „ty jsou určitě hodný a u nich ani nevadí, že jsou na volno, takhle vychovaný…“.
Zvláštní ovšem je, že skupinky narkomanů s pitbuly nejsou terčem spravedlivého hněvu „vodítkářů“ v realitě, ale ani na sociálních sítích. Jako by i tam bylo snazší a vděčnější napadat slabší a normální lidi. Asi proto, že narkomani a bezdomovci na sociálních sítích příliš nebývají a nelze se tam s nimi tedy hádat, na rozdíl od normálních pejskařů bez vodítek.
Normální? Je snad normální mít nezodpovědně vypuštěného psa na volno v místech, kde jsou ostatní psi? A nebo v lese, kde je zvěř? Lze mít vlastně vůbec někde mít psa na volno? Předpokládám totiž, že dle vyhlášek a zákonů je to už zakázáno všude vyjma pár výjimečně vyhrazených míst, psích hřišť a sem tam nějaká ta psí louka v parku. „Vodítkáři“ jsou zkrátka skoro vždy v právu. A sociální sítě opět umocňují jejich křik. Co na tom, že veškeré zákazy a nařízení dopadají obvykle hromadně na babičky s jorkšíry v parku a na lidi, kteří mají normální psy, kteří se holt jen občas chtějí seznámit s nějakým dalším psem. Ono je i pro městské strážníky pohodlnější pokutovat normálního člověka s bezkonfliktním labradorem než se dohadovat s partou ožralých bezďáků s bandogem. A i kdyby se snad dohadovali, pokutu není z koho vymáhat a za pár minut je partička znovu na svém místě i se psem na volno. Stejně tak je příjemnější dořvat starého pána s kavalírem než to zkusit na „úkáčko“ s pitbulem.
Reálný svět je prostě o dost odlišný od toho za virtuální oponou i od světa, který je popsán ve svazcích zákonů a vyhlášek. A tak v reálném světě stále potkáváte i mraky nezodpovědných obyčejných majitelů, kteří mají svoje psy na volno. A když pominu výše zmíněné partičky narkomanů a bezďáků, pro které žádné nařízení a zákony neplatí, většina těchto lidí je úplně normálních. S normálními psy. Se psy na volno.
Každé ráno u nás na takové malé pražské vesnici chodíme s Matesem na vycházku. Nejdříve obejdeme rybník a pak se stočíme k Tescu pro snídani. Já koblihu, Mates rohlík. Chvíli jdeme vnitroblokem na vodítku, poté už většinu trasy absolvuje můj retrívr na volno. Cestou obvykle potkáváme jorkšíra, uštěkanou jezevčici, pána s kříženým labradorem, sheltii… no je toho víc. Většina psů je na volno. Je to jistě nelegální a pokud bych se měl řídit dle Instagramu, musel bych se z každé ranní vycházky vracet s botami a pěstmi od krve. Zkopat odhadem minimálně pět psů, napálit pěstí několika stařenkám, rozlámat chodítka. Protože co chvíli k Matesovi někdo přiběhne. Některé pejsky pozdraví, z jiných má respekt a obejde je z uctivé vzdálenosti. Holt ranní venčení v pekle nezodpovědných majitelů. A na něj navazuje odpolední několikakilometrová vycházka, kde hrozí namátkou smečka irských setrů, dva neapolští mastinové (!), dalmatinka, německý ohař, fenka tosa inu a mnozí další. Jako bychom žili v oblasti „vodítkáři“ nezasažené, kde se celý den dějou zvěrstva, o kterých Instagram jaktěživ neslyšel.
Ne tak docela. Občas je zločinecká idylka narušena návštěvníky z místního výcvikového areálu, kteří se až přímo k němu sjíždějí na parkoviště a provozují nejrůznější aktivity od poslušnosti přes agility až po obrany. Elita kynologického světa. Od místních pejskařů je poznáte velice snadno: používají vodítka, často náhubky. Areál za účelem procházky opouštějí zřídkakdy, ale pokud se tak stane a náhodou narazí na cizího psa, disciplinovaně si toho svého přitáhnou na dvacet centimetrů k noze a zůstanou strnule stát na okraji cesty. Vědí proč, protože jejich pejsci (většinou se jedná o australské ovčáky, border kolie a další) nás „nevodítkáře“ příliš nemusí. Respektive se začnou dávit nenávistí a zběsile točit na vodítku jen zahlédnou na obzoru pouhou siluetu jiného psa. Logicky předpokládám, že to je způsobeno tím, že přirozeně upozorňují na porušování vyhlášek, zákonů a hrozbu, jakou představuje každý pes, který se pohybuje bez vodítka…
OK. Dost bylo ironie a jízlivosti.
Přepneme se do módu realita natvrdo.
Nejsem stoprocentním příznivcem absolutního volného pohybu psů kdekoliv, zvláště pak potenciálně nebezpečných psů. Tento článek je subjektivní a úmyslně zaujatý. Nepopírá, že existují i problémoví neposlušní psi, kteří mohou představovat hrozbu a obtěžovat ostatní za hranicí snesitelnosti. Nejsem také příznivcem nezřízené hysterie kvůli tomu, že k vašemu psovi přiběhne neagresivní pes na volno a chce se s vámi seznámit. A vy ječíte, protože vaše asociální bestie se zmítá v záchvatu nenávisti a ve snaze kousat do všeho živého kolem sebe. Tohle se totiž ve skutečném světě stává a stávat bude, protože neexistuje dostatečné množství policajtů, kteří by to uhlídali. Ale ve většině případů se nejedná o žádné drama, které by lidé měli řešit řevem nebo pěstmi. Neporadíte si bez násilí a dramatické scény s desetiletým jorkšírem? Se zlatým retrívrem, který na vás vrtí ocasem, chtěl by si hrát a když tedy na něj někdo zavrčí, beze spěchu odejde? Nezvládnete, když k vašemu psovi přiběhne rozjívené štěně, které se vysmeklo majiteli a teprve poznává svět, který ještě nezná? Tohle jsou běžné věci, nikoliv apokalyptická scéna z hororu a pokud tohle nezvládáte, je chyba na vaší straně. Vy máte problém. Problém s vaším agresivním psem, který nedokáže existovat ve společnosti a vycházet s ostatními psy a lidmi. A jakkoliv to zní drsně, většinová společnost normálních lidí a psů se nebude přizpůsobovat pár agresorům. A důvod vašeho problému je normální společnosti úplně jedno a není to její starost. Vybrali jste si nevhodné plemeno, nezvládli jste výchovu, importovali nevhodného jedince z Balkánu…? To všechno je jen a jen váš problém, který musíte řešit vy. A řešit jinak než tím, že budete šikanovat bezkonfliktní, byť ne úplně bezchybné, další psy a jejich majitele.
Ano. To myslím naprosto vážně. Pokud máte agresivního kousavýho zmrda, který nedokáže venku existovat bez vodítka, aniž by nezmasakroval vše ve svém okolí – nechoďte do svého okolí. Zůstaňte na své zahradě. Na vodítku na cvičáku. Jeďte do pustiny, kde máte výhled na kilometr do všech stran a tam si ho pusťte. Ale i tak raději použijte stopovačku pro sichr, aby váš vzorový miláček nikoho nesejmul. A nebo si pusťte do sluchátek Dead Kennedys a odleťte venčit na planetu Pluto.
Ono totiž reálný svět není dokonalá bezpečná bublina a ani milión zákonů a miliarda dodatků zákonů z něj tu dokonalou bublinu neudělá. V reálném světě budete narážet na reálné věci. A jednou z reálných věcí jsou normální psi, kteří si po světě chodí bez vodítka. A chodí si bez vodítka proto, že na rozdíl od vašeho bestiálního chlupáče dokážou s ostatními tvory koexistovat bez toho, aniž by se je snažili skalpovat.
Můžete křičet, nadávat a hrozit. Nehoda se může stát vždycky. Pes na volno, i bezkonfliktní, se může dostat do potyčky s jiným psem. Dokonce může kousnout i člověka. A nebo dítě. Nikdy nic není bez rizika. Život totiž není bez rizika. A nikdo z něj nevyvázne živý.
Chcete tedy vše zakázat? OK. Nejdříve tedy musí být všichni psi na vodítku. Ale vodítko se může přetrhnout, pes se vytrhne z ruky… Dobře. Všichni psi musí být na vodítku a s košíkem. Ale košík si pes může sundat tlapou… Dobře. Všichni psi musí být na vycházkách venčeni v kleci. Ale klec může pod nárazem psa povolit a nebo ujet na kolečkách a přejet dítě… Dobře. Žádný pes nesmí chodit ven, zákaz chovu psů v bytech, psi budou jen na zahradách, převáženi autem na cvičák. Ale…
Vidíte, kam míříme? Tam, kam vždycky. K totalitě. K totalitě, která nikam nevede a bezpečí nám nezaručí. Utahování šroubů nedokáže vynulovat riziko. I kdybyste vy sami nikam nechodili a žili ve vypolstrované místnosti, i tam můžete uklouznout a zlomit si vaz. Totalita a utahování šroubů nejenže nic neřeší. Naopak. Neustále situaci zhoršuje.
Jak je možné, že naprostá většina psů bez vodítka je bezkonfliktní, když jejich majitelé často nejsou právě elitní kynologové? To nejsme já, paní s jezevčicí, pán s ohařem, slečna s tosa inu… Nejsme. Většina z nás, „bezvodítkářů“, nemá se svými psy elitní zkoušky. Někdo ano, ale obvykle nikoliv. Namísto toho ale dopřáváme svým psům místo intenzity více času. Místo toho, aby trávili naši psi čas na zahradě, pak v autě a pak chvilkou intenzivního výcviku v kynologické organizaci a nedostali se normálně ven… tak my chodíme na procházky. Na procházky bez vodítka. A chodíme tak od raného věku našich psů. Nehysterčíme, když potkáme další normální psy a necháváme je spolu volně dýchat.
Pozoruji dlouhodobě, že paní v důchodu s dalmatinkou sice není mistryně výcviku, ale denně se svým pejskem udělá tři pětikilometrové vycházky. To je pro mnoho zaměstnaných lidí sice sci-fi, ale ono takových deset kilometrů – to jsou dvě až tři hodiny denně. To je jeden film na Netflixu a trocha scrollování na instáči, kam chrlíte vaše nadávky a výhrůžky.
Vycházky, kontakt s ostatními psi, lidmi, rodinný život doma, kde se pes účastní všech vašich domácích činností, „asistuje“ u vaření, doprovází vás na nákup… to vše utváří jeho charakter. Ano, jsou plemena, kdy ani to nemusí pomoct (pitbul, pastevci…), ale já se bavím o běžných rasách, u kterých v současnosti často vídám až nepochopitelnou agresi – už zmíněné borderky, australáci.
Je na to ono kouzelné slovíčko „socializace“, kterým se dlouhodobě každý ohání a v realitě pokulhává. Není to ale pouze o socializaci, ale o celkovém přístupu. Tento problém s agresí často vídám u majitelek – mladých holek – které jsou se svými psy schopny obdivuhodných kynologických výkonů. Vysoké zkoušky, elitní triky, medaile z agility závodů… a v normálním životě se jejich šampión chová jako masový vrah. Když jsem zmínil onu situaci – „vodítkář“ potká cizího psa na volno = ztuhne, přitáhne si psa na vodítku k sobě a mlčky a dramaticky čeká. Tohle přece není správná reakce a váš výcvikář by vám to měl na cvičáku vysvětlit. A samozřejmě to nevzniklo ze dne na den, ale byl to dlouhodobý proces, během kterého se z vašeho flyball šampiona stal rozparovač, který už roky neví, co je pohyb v přírodě na volno a jaké to je se seznámit a pohrát s dalším psem. Bizarní. Dříve se používal termín „cvičákoví psi“ hlavně v souvislosti s německými ovčáky a maliňáky. Zvířata určená striktně na výcvik, ať už služební nebo sportovní. Psi, kteří žili opravdu stylem kotec – auto – cvičák – auto – kotec. Měl jsem za to, že doba už pokročila.
Případ, kdy si mladá holka s borderačkou neporadí se senilním patnáctiletým pudlíkem, který se za vrtění ocasu přišel podívat, co to má v parku za nováčka, je absurdní. Jasně, pes svojí majitelku neposlouchá (asi také proto, že už ve svém věku neslyší a hlava tolik neslouží), ale vaše borderačka by tohle neměla vůbec řešit a pokud se seznamovat nechce, hodit těžkej ignor a jít si po svých. Tak to totiž chodí v normálním reálném světě mimo instáč. Ve světě, který není dokonalý a kde se stávaly, stávají a budou stávat chyby. A budou se stávat i nadále, i kdybyste zakázali dýchat. S tím rozdílem, že zatímco ve světě normálních psů pohybujících se na volno a zvyklých na kontakt s okolím bude ke konfliktům docházet o poznání méně než ve sterilním světě „vodítkářů“. Až na extrémní situace totiž případný konflikt dvou psů na volno na neutrálním území zpravidla vyšumí či výjimečně končí natrženým uchem. Ovšem pokud se někdy utrhne z vodítka asociální agresor, co na něm strávil posledních pět let života… bývá to masakr. Dva roky zpátky potkala taková situace nás s Matesem – australský ovčák se vytrhl majitelce a vrhnul se na Matese způsobem, za který by se nemusel stydět ani pitbul. Nepochopitelný a naprosto přímý útok bez rozmyslu, jakéhokoliv vyjádření dominance, varování. Nic. Prostě jdu a koušu. Paní jen lakonicky poznamenala, že „on některé pejsky nemusí“. A my můžeme být rádi, že to Matty odnesl „jen“ drenem ve svalu a nemá trvalé následky. A tohle je přesně důsledek vodítkové mánie – tvorba asociálních hovad. Psů, kteří nejsou zvyklí na normální komunikaci, psů, kteří si neprošli normálními lehčími konflikty, psů, kteří už mají ostatní psy zafixované jen jako terč k útoku.
Potkávám to dnes a denně. Mladá slečna s borderačkou v náručí zmítající se jen vidí Matese procházejícího dvacet metrů od ní, dalšího australskýho ovčáka, který v agónii vzteku rotuje zaškrcený na obojku…
Z článku to vypadá, jako bych byl zaujatý vůči těmto plemenům, ale není tomu tak. Faktem ale je, že právě mezi těmito plemeny poslední dobou narážím na dost prapodivné jedince. Ano, člověk může mít smůlu na povahu. Ale nějak mi přijde, že té „smůly“ na povahu mají lidé trochu moc. Protože zrovna tato zmíněná plemena bývají velice tvárná a obvykle jsou věrným obrazem svého majitele.
Co mi hlava nebere, je ovšem sebevědomí a přesvědčení majitelů agresivních magorů, že svět patří jim. Proč? No přece proto, že oni používají vodítko! Takže přijdu s nezvladatelným přiškrceným psem do parku plného psů na volno, kteří spolu normálně vycházejí bez stuhnutí majitele, bez křiku, bez zmítání a mám pocit, že mi to tady patří. A protože já mám vodítko a agresora, ke kterému se nikdo nemůže přiblížit, vy všichni se teď poserete a přivážete si vaše psy na špagáty taky, jinak vás zkopu a vaše psy zkoušeme. Tato představa vychází opět ze zažrané ideální představy, že se k vám nesmí přiblížit pes bez vodítka. Jistě, to je chyba. Chyba, která se nám na procházce s Matesem děje každou chvíli, chyba, které jsme se sami též xkrát dopustili a chyba, která patří do zlého světa na planetě Zemi. Na planetě, kde se děly, dějí a budou dít chyby. Můžete jít se svým zabijákem pokusit se vysvětlit vaše představy třeba do Stromovky. Vzít si sbírku zákonů, teleskop na drzý majitele tamních psů, okovaný boty na nakopávání psů. Nevím ale, jestli vám to na místě, kde vedle sebe běhá jorkšír s německou dogou, boxerem a vlkodavem bude co platné.
Místo toho mám pro vás jiné, mnohem výhodnější řešení. Víte, jak jsem mluvil o tom, že pokud je váš pes agresivní hovado, měli byste s ním chodit na louku, kde široko daleko nepotkáte žádného nezodpovědného „antivodítkáře“? Tak co se takhle odstěhovat úplně? Tím nemyslím nikam na vybydlený venkov, neboť „antivodítkáři“ jsou všude. Navrhuji opustit planetu Zemi a najít si jiné těleso ve vesmíru, kde si můžete založit svůj vlastní ráj zodpovědných lidí s vašimi milými pejsky. Přestěhovat se. Koupit si jednosměrnou letenku na Pluto a tam založit kynologickou velmoc. Protože jak můžete dnes a denně vidět v realitě, tady už to lepší nebude.
Někdy se říká, že mezi lidmi mizí tolerance a začíná převládat hrubost. Podle mě tomu tak není, jen ta hrubost je vždy tak nějak více vidět. A pokud nechcete, aby převládla mezi vámi, tam, kde bydlíte, žijete, zkuste pro to něco udělat. A pokud máte aspoň trochu normálního psa a někdy se stane, že k vám přiběhne od nějaké babičky malej pudlík, zkuste ho výjimečně nezkopat a babku nezmlátit do hranatýho chodítka. Podrbejte pejska, pozdravte paní, pomozte jí s chodítkem do schodů.
A nezapomeňte na to, že v životě nejde ani tak o zákony, předpisy a nařízení. Ani o přehnaný strach z rizika, kterému se nedá stoprocentně vyhnout. Jde o to, jak se chováme k našim psům, k sobě navzájem a o to, jak se naši psi chovají zase k sobě.
Dnes k vašemu psovi přišel bez dovolení jiný pes. Zítra možná váš pes přijde bez dovolení k jinému. A pokud nebudeme v izolaci vychovávat asociální agresivní hovada, můžeme se dobrat k tomu, že se při těchto setkáních nebude konat žádné instagramové drama. Člověk pozdraví člověka, pes psa a všichni pokračují v příjemné vycházce.
Uvažování typu, že budou normální lidé a psi ustupovat agresorům, je scestné a zvrácené. Ač se to tak někdy nemusí zdát, tahle země pořád patří převaze nenásilných lidí a psů. A my se určitě nikam stěhovat nebudeme.