Léto. Přelom července a srpna a my nastupujeme s Matesem do starého motorového vláčku na lokální trase. Jeden vagón, sedneme si hned u vstupu a čeká nás příjemná půlhodinová cesta do jednoho nejmenovaného zapadákova, kde se nachází – les.
Vlak odjíždí až za deset minut a mezitím k nám přistoupí ještě místní omladina. Dva kluci v drsňáckých mikinách v kapucích (co na tom, že venku je 30 stupňů, image je image) a dvě polonahé slečny v džínových šortkách a crop topech. No co, já si zase ve vlaku nesundávám klobouk, a to do něj momentálně slunce nesvítí. Omladina se baví, kluci machrujou, kočky se smějí každé druhé větě. Každé první slovo je „kámo“ a každé druhé by Facebook zabanoval. Jo, sladká puberta. Tipuju, že jim je čerstvě kolem osmnácti.
Vlak se rozjíždí a já si cestu krátím taky podobně jako mladík, ale protože cestuju jen se psem, tak čumím do mobilu a potichu si pouštím hvězdy současnosti – australskou punkovou smršť Amyl and the Sniffers. Když v tom slečna vedle mě povídá: „Ty máš, kámo, stejně divnej vkus na chlapy. Líbí se ti starší pánové v klobouku a s pejskem, co?“ Její kámoška (kámo) si hodí nohu přes nohu a tlemí se (pardon, směje) mutujícím hlasem. „No jasně, ty jsou hrozně hot, hlavně když mají zlatýho retrívra.“ Čumí na mě přes uličku a kluci se taky smějí mutujícími hlasy.
No jo, sladká puberta. Jsem samozřejmě kovanej ve všech psychologických rozborech povah, a tak vím, že mládež rebeluje, hledá své místo ve světě, bouří se a občas si prostě dělá nevinnou legraci. Prostě ještě nemá dostatečně dovyvinutý mozek jako my staří chlapi s kloboukem a retrívrem. Nezvedám oči od telefonu a poklidně poslouchám další song.
Na další zastávce přistupuje jediný pasažér – starý děda v batikovaných kalhotách a tričku s duhovou rádiovkou s vrtulí na hlavě a s maskáčovým batohem, ze kterého kouká prapodivný model jakéhosi letadla. Posadí se za mě. V ruce má pravěký tranzistor a rázem naruší moji tichou mobilní punkovou seanci Rádiem Dechovka. Pěkně praskající zvuk mě přenáší kamsi do doby mého dětství, kdy šuměla každá stanice, co se dala naladit.
Holka, co má ráda starý chlapy s kloboukem a retrívrem, nevydrží nával hormonálních emocí a vyprskne smíchem: „No ty kundo, tak ty seš jasnej, kámo, ta čapka… ty vole, to je banger, musím mít.“ Udělá dva rychlý kroky a strhne dědovi rádiovku z hlavy. Starý pán chvíli dezorientovaně máchá rukama, pak se shrbený postaví a chce si ji vzít zpátky. Ale ouha, rebelující mládežnice se kolem něho hbitě prosmýkne do chodbičky a čepici vítězoslavně drží nad hlavou.
Děda se nevzdává a znovu se pro ni natáhne, načež začíná klasická přehazovaná jako na starý dobrý základce. Vezmete někomu čepici a házíte si ji mezi sebou. Je to tím větší prdel, čím víc vás je na jednoho. A tady je to ještě větší prdel, protože dědkovi je tak osmdesát, je sám, vám je osmnáct a jste čtyři. Tohle slibuje pěkně zábavnou jízdu vlakem. Mnohem zábavnější, než kdyby jel jen pán v klobouku s retrívrem.
Omladina se baví a dává průchod přirozeným emocím a sociálním interakcím. Rádiovka létá vzduchem, děda cosi nesrozumitelně drmolí a vůbec to je funny. Mates, který do té doby rozdýchával vedro ležící na podlaze, je z toho taky u vytržení a poskakuje po chodbě, odrážející se od jednotlivých účastníků týhle taškařice. Dechovka burácí z tranzistoráku a Amyl z mého mobilu vyřvává Jerkin! Děda už začíná ve vedru trochu ztrácet tempo a v předklonu sípavě oddechuje.
No tak jo. Jo, jsem kovanej ve všech psychologickejch studiích a vím, že to je jen nevinná sranda. Mládež by se neměla omezovat, měla by mít možnost svobodně vyjádřit svoje emoce, popustit uzdu své individualitě, najít svoje místo ve světě a mentálně dozrát. Mentální dozrávání ale trvá někdy na můj vkus docela dlouho a protože jsem byl odjakživa nudnej patron a kazisvět každý srandy, rozhodnu se mentální dozrávání lehce urychlit.
Tedy nikdy jsem nebyl žádný hrdina, ale objektivně bývaly doby, kdy bych dva osmnáctiletý srabíky týrající o pár světelných let slabšího důchodce zatloukl do sedaček i s jejich dvěma kočkama. Posledních pár let mi už ale zdraví vypovědělo službu a většinu dní zápasím s tím zvednout se vůbec z postele a vykonat jen to minimum základních životních činností. O tom ale někdy příště. Tohle skupinka pubertálních hrdinů neví.
Zvednu se proti frajerovi v kapuci, který právě třímá dědovu rádiovku, přitáhnu si Matese k sobě a povídám: „Už asi vypršel čas, ne?“ Nedovyvinutý puberťák se zatváří jako Mike Tyson před tím, než knockautuje pět boxerů najednou. „Takže to vrátíme a budeme se věnovat nadále radši kundám, ne?“
Chlapec sice nevěří tomu, co si to starej pán v klobouku s retrívrem dovoluje, ale jeho mozek překvapivě chápe, jak to myslím. Přece jen – maminku tady nemá, jeho kámoš se nějak netváří, že by se chtěl pouštět s podivným boomerem do křížku, a ono dva na jednoho je popravdě dost slabá přesila. „Se neposer, no…“ snaží se znít co nejvíc silácky a připlácne rádiovku dědovi na tričko. Něco ještě zabrblá a rozjívená mládež si sedne zpátky na sedačky.
Kundy se tvářej kysele, atmosféra je ponurá a tichá. Starej škarohlíd nám zkazil fun. A to se vlastně nic nestalo. Ne, nestalo. Jen jak kdysi říkal můj táta za časů starších než jsem já sám: „Trpím alergií na šikanu. Jak někde vidím šikanu, úplně se mi zatnou pěsti a neručím za sebe.“ Alergie na šikanu je těžká a bohužel dědičná. A pro starýho boomera je přesně tohle šikana a zbabělost, kámo.
Vím, že ti patří svět a máš tady svoji sexy kundu, je fakt hot a ty jsi fakt young a máte celý život před sebou. Jste prostě něco víc než starej dědek nad hrobem v bizarních hadrech. Pro společnost určitě bude vaše týrání starých a slabých velkým přínosem a mnoho dobrého zde po vás zůstane. Třeba posmívání a ubližování. Banger!
A právě na to, co po kom zůstane, jsem myslel o pár měsíců později na opačném konci republiky. Ranně zimní vandr mě zavál na začátku prosince do malebné vsi Koloděje nad Lužnicí. Byli jsme na cestě s Matesem teprve druhý den, ale jelikož tma padá v prosinci na krajinu již krátce po čtvrté hodině odpolední a protože jsme už měli splněných našich dvacet kilometrů, rozhodli jsme se zastavit v místní hospodě. Hostinec Koloděje nad Lužnicí otevírá dle mapy com v 15:30, dle cedule na brance od zahrádky v 16:30 a dle místních, co jsem potkal ve vesnici, neotvírá… My dorazili v 15:30 a rozhodli se zariskovat a počkat. Vyplatilo se, přesně úderem 16:30 se dostavila hospodská a skupinka místních štamgastů s několika pejsky – čivava, vlčí špic, kolie… Sem starší chlap s kloboukem a pejskem zapadl lépe než do teenage vlaku. Dal jsem si čaj s rumem a Mates obdržel obligátní drbání a nějaký ten pamlsek.
O hodinu později se osazenstvo rozrostlo o nově příchozí. Mezi nimi zvlášť vyčníval DJ Kája. Leckdo by ho označil za svéráznou místní postavičku. Věk něco přes čtyřicet, třetí stupeň invalidního důchodu, budík na srdci a práce v chráněné dílně. Na tom by nebylo nic zvláštního, stejně ani na jeho projevu, teplákovém outfitu a přezdívce, která vychází ze skutečnosti, že Kája rád pouští hudbu na mnoha zdejších akcích. Kája ale nedělá pouze dýdžeje, ale za dobu svého života – konkrétně za posledních 20 let – vybudoval u nedalekého rybníka areál vodníka Bubu – svérázný areál vodníka Bubu. Malý rybník obestavěl nejroztodivnějšími stavbami z plachet, slunečníky, stoly, plyšovými medvědy, imitací mlýnského kola, přitáhl karavan a vystavěl DJ koutek, kde hraje „věčné“ rádio Radiátor. A to dokonce i v noci.
A jak to všechno vím? Jednoduše proto, že po pár panácích rumu u mě a pár pivech u Káji slovo dalo slovo, dýdžej mě přemluvil k noclehu v jeho areálu. A nocleh to byl pravda královský. V luxusním přístřešku se dvěma gauči – jeden pro mě, druhý pro Matese – televizí a snídaňovým stolkem na vaření. Marně vzpomínám, kde jsem se naposledy při cestách venku tak dobře vyspal. Ráno jsme pozdravili místní domácí kotě, celý areál si prohlédli a Mates otestoval teplotu vody v rybníku.
Za 20 let existence se nahromadilo věcí opravdu hodně a leckdo by mohl říct, že se jedná o sbírku bezúčelného harampádí, která hyzdí krajinu. A také to občas lidé v recenzích říkají. Kritici. Kritici, kteří si asi nezkusili s těžkým postižením odtahat hromadu věcí k rybníku a něco z nich vybudovat. Protože budovat a tvořit je zatracená dřina, kdežto kritizovat je stejně easy jako sebrat čapku starobnímu důchodci.
Za 20 let existence rozdal svérázný areál vodníka Bubu tuny radosti místním obyvatelům, u kterých je Kája velmi oblíbený, a stal se místem častých dětských her. Kdo z vás, kdo si jako děti chodily hrát často ven – nebyli byste nadšení z pohádkového vodníka, mlýnského kola, stánku s buřty a limonádou a z diskotéky v Kájově podání? Já tedy být dítě a tohle mít u domu, tak mě odtamtud budou těžko dostávat až do puberty, spíš do dospělosti… a asi i v dospělosti.
A to je přesně ono. Budovat a tvořit je dřina. Je to těžký, často se něco nepodaří úplně dle představ. A i když se to podaří, člověk pořád vidí něco, co by se dalo vylepšovat. Práce nikdy nekončí. A vše je o tolik náročnější, pokud máte na srdci budík a vaše zdraví je na míle vzdáleno normálu. Kája by mohl zahořknout a stát se třeba invalidním kritikem, co hodnotí práci druhých, „chytře“ radí, pohrdlivě komentuje… Ale on si vybral jinou cestu. Těžkou, ale smysluplnou.
Za dalšího půl století tady už možná Kája nebude. A vodník Bubu? Buď ho někdo převezme, anebo bude odstraněn. Ale zůstane ve vzpomínkách. „Pamatuješ, jak jsme si jako děti hráli u splávku s medvědem a k tomu nám hrálo rádio Radiátor?“ A nebo: „Pamatuješ, jak jsme tehdy sebrali čapku tomu starýmu retardovi a napsali nenávistnou recenzi na krypla s vodníkem?“ No ty vole.
Ale zatímco na vodníka Bubu si lidé i po padesáti letech vzpomenou s úsměvem, po šikaně a nenávistné kritice ani retrívr neštěkne. Bude zapomenuta stejně jako nenávistné životy šikanátorů a kritiků. Někdo se zabývá tvořením a prací, někdo kritikou, posmíváním a nenávistí. A možná tím, když člověk není fyzicky úplně nejsilnější, získá pohled, který stoprocentně zdravým a mladým lidem chybí – zjistí, že život je příliš krátký na šikanu, kritiku a nenávist. Zjistí, že chce, aby po něm zůstalo něco smysluplného.
Protože i když něco vytvářet je dřina, výsledek a ten pocit z výsledku stojí za to. A je jedno, zda člověk buduje areál Bubu, fotí, píše, staví modely letadel, batikuje rádiovky… Kdo chce něco tvořit a dát tomu skoro všechnu svoji energii, nemá čas kritizovat, hodnotit a šikanovat ostatní. Nemá čas na nenávist. Protože čas rychle peláší a snadno se může stát, že až se vaše ručička nachýlí ke dvanáctce můžete zjistit, že jste ho strávili prázdnou kritikou a úplně zbytečnou negativitou, která váš život naplnila prázdnotou a nespokojeností.
A co na to kamarádi z vlaku? Inu, možná jim křivdím, puberta je opustí, mentálně dospějí, budou se stydět a vytvoří mnoho smysluplného… Ne, kecám. Myslím, že to jsou zbabělí srabáci s nechutnou povahou. Myslím, že kundy ztloustnou a drsňáci v mikinách budou hákovat v práci, kterou budou nenávidět, a nadávat na svoje posraný životy. A jen večer po práci si třebas sednou k Facebooku, napíšou pár kritickejch komentářů k dílu někoho jiného. Pak zalomí pár piv s drsňáckým pocitem nadřazenosti nad někým, koho považují za slabšího, a… nařídí si budíka do zítřejší nenáviděný rachoty.
A DJ Kája? Ten bude hrát na Štědrý den na náměstí v Týně nad Vltavou. Pokud by zde byl někdo z tamního kraje, nezapomeňte ho přijít podpořit. Vodník Bubu s vámi. Díky, Kájo.
