„Lítožnický rybník, o rozloze téměř 8 ha, se nachází v Praze-Dubeči a je napájen Říčanským potokem. Jeho historie sahá až do roku 1542, v minulosti byl vysušený a později obnoven s dalšími dvěma přilehlými rybníky, které se v roce 2020 po revitalizaci spojily. Rybník je součástí přírodní památky Lítožnice a nabízí klidné prostředí v rámci Přírodního parku Říčanka.“
Tolik říká citace z mapy.com. Někdy se o něm nejspíše rozepíši o něco víc, ale otázkou je, zda se bude o čem rozepisovat… Vzhledem k výstavbě nové části dálnice, která povede cca slabých 300 metrů od rybníka, je pravděpodobné, že se ráz zdejší krajiny dramaticky promění. A jak už to tak bývá – promění se k horšímu.
K rybníku jsme s Matesem chodívali velice rádi, ale stavební práce uzavřely v podstatě všechny polní a lesní cesty z Dubče a v současnosti je jediná možnost jít skoro kilometr po frekventované silnici směrem na Koloděje k jediné oficiálně přístupné pěšině. A to není zrovna med. Dnes jsme to zvládli, ale nevím, zda to budeme opakovat nějak často. Další možností je pak posunout se autobusem do Běchovic či zmíněných Kolodějí. Ale všechno je to už takový… Rybník je ze své jižní strany pro pěší legálně nedostupný (člověk by musel projít staveniště načerno) a nedá se tudíž udělat žádná rozumná vycházka z bodu A do bodu B. Také jsme na dnešní procházce potkali za celou dobu jen pána s bernským salašnickým psem.
Je to věčná škoda, protože se jednalo o jedno z míst, kde se člověk i v Praze cítí jako někde v lese. Ne úplně v divočině, ale zase rozhodně ne jako v městském parku. Když nemrzne, je rybník ideální pro psy – z velké části ho pokrývá mělčina, ve které se můžou retrívři dosytosti vyřádit, a na několika místech je i normální hloubka na plavání.
Za kolik let se cesty opět zpřístupní, těžko říct. Stavební plány bývají flexibilní. A i když se zpřístupní, kdo ví, jak bude krajina kousek od dálnice vypadat a co hluk a pořádná dávka automobilových splodin udělají se zdejším ekosystémem a s atmosférou celkově.
Nemá ale význam si nadále stěžovat. Teď v lednu jsme si aspoň užili samoty, ticha a klidu a pořídili pár fotek na hraní. I přes komplikovaný přístup se jistě opět brzy vrátíme.
