V pátek jsme se vydali na pohodovou vycházku z Brandýsa do Neratovic. Je to pohodlný úsek podél Labe, který sice z poloviny vede po asfaltové cyklostezce, ale druhá polovina už je pro nohy přívětivější. Navíc i podél asfaltu jsou dostatečně velké travnaté plochy, louky a lesy, které Mates hojně využívá.
Startovali jsme u brandýské nemocnice, ke které to máme z Prahy Černého Mostu kousek, a užívali si dopolední prázdno u řeky. Mates vždy pozná, když se jede na výlet, a ihned po vypuštění z vodítka začne v amoku radosti opisovat tryskem kola v krajině. Tuto cestu navíc zná, již jsme ji jednou šli při naší první delší výpravě na podzim roku 2024, kdy jsme za 12 dnů došli z Prahy do Nového Města pod Smrkem. A bylo zde tehdy stejné prázdno jako dnes.
V sezóně tady totiž samozřejmě vládnou cyklisté, bruslaři a kočárky, ale ze zkušenosti vím, že ani v sezóně to není takový masakr jako na pražských cyklostezkách. Dnes dokonce nebyli přítomni ani rybáři a cyklisty jsem spočítal na prstech jedné ruky.
U Kostelce jsme potkali pána s kříženkou kolie z Rumunska, se kterou Mates půl hodiny vydatně řádil. Nejsem příznivec importu polodivokých psů z Balkánu, ale tentokrát se to podařilo – milá povaha a vysoká ovladatelnost, lepší než u Matese (ale to má asi každý). Mates si hraním s ní navýšil svoji porci kilometrů asi tak o deset.
Za Kostelcem jsem při pohledu na druhou stranu řeky zjistil, že starý úsek cesty, který byl tvořen kameny a hliněnou pěšinou, je uzavřen a probíhají na něm stavební práce – bude též zalit asfaltem. Je mi z toho trochu smutno. Chápu, že asfalt je pohodlnější pro treková kola, gravely, brusle, kočárky… Ale musíme ho cpát podél řek opravdu všude? Jestli to takhle půjde dál, za sto let povedou podél všech našich řek asfaltové cyklodálnice. Dle mě by měla být zachována určitá diverzita – někde asfalt pro normální kola, kočárky a bruslaře, jinde původní přírodní cesta pro pěší a horská kola. Vím, že pláču na špatném hrobě, ale tato unifikace mi vysloveně leze krkem. Stačí se podívat, jak to vypadá v Praze podél Vltavy – neuvěřitelné davy, a v kopcích okolo nepotkáte takřka nikoho. Na jedné straně koncentrace na asfaltu, na straně druhé prázdnota na lesních pěšinách v kopcovitém terénu. Sice je to dobré pro mě, protože vím, že na stezkách mimo asfalt moc lidí nepotkám, ale z globálního hlediska by bylo určitě lepší, aby lidé byli rozptýleni rovnoměrněji, nikoli aby na exponovaných místech byly davy a jinde ani noha. Ale co si myslím a jaká je realita, jsou dvě rozdílné věci. A tak můžu být jen rád, že jsem si pravý břeh tohoto polabského úseku stihl projít a projet na horském kole ještě v době, kdy tam vedla přírodní cesta. Tu novou možná někdy otestujeme s Matesem, byť mé nohy na asfaltu trpí.
Na levém břehu jsme celkově zdolali bezmála 20 kilometrů a 5 metrů převýšení za čtyři a čtvrt hodiny. Takže ideální nenáročná trasa, na které se pes ale dostatečně vyblbne. Všechna občerstvení samozřejmě zavřená, až na náš pochopitelný cíl – neratovickou nádražku. Zde to žije prostě vždycky a páteční odpoledne nebylo výjimkou. Jen jsem si ji zase nevyfotil!
Jedinou černou skvrnou na téhle dlouhé a nudné vycházce tak byl nečekaný útok bílého švýcarského ovčáka poblíž nádraží. Vytrhl se majitelce z vodítka a vrčící jak cirkulárka se řítil na Matese. Tak rychlé a nečekané, že jsem jen instinktivně upustil vodítko, načež před ním Mates další nekonečnou minutu utíkal po silnici a různě se vracel. Pes úplně zmagorenej neustále vrčel, pronásledoval ho a snažil se do něj zakousnout… Poslední dobou mám pocit, že zde dochází k jakési polarizaci psích povah – buď potkáme psa, co je úplně v pohodě, anebo totálního agresora. Nic mezi tím.
Nakonec se majitelce podařilo přišlápnout vodítko vrčícího agresora a jak ho zvedla, pes se jí z frustrace zakousl do ruky… Setřásla ho, celá zelená se omluvila a zmizela v neratovických ulicích.
Uklidnil jsem Matese a šli jsme si dát dvě zasloužená piva do nádražky. Tam vládne vždy pohoda a vstřícnost, v pohodě štamgasti, klid… Brzy o ní budu muset napsat historický report. Pokud někdy pojedete do Neratovic, musíte tuhle nejlepší knajpu zaručeně navštívit. Sice nevaří a točí Staráč, ale utopence dostanete a při čekání na vlak není nic lepšího než si zde sednout a nechat život zpomalit. Nechat ujet vlak a dát si ještě jedno, tak jak jsme to udělali my.
Na cestě zpátky do Prahy lze využít nedávno postavenou vlakovou stanici Praha Rajská zahrada, takže se z neratovické nádražky ocitnete během půl hodinky na metru B.
Nížinám zdar a bílí švýcarští ovčáci ať se snad raději nepouštějí ze zahrad.
Níže lehce přehnaná fotogalerie a jedno Matesovo vyštěkání podezřelého objektu.
