27. – 28.7. 2026
pondělí
V pozdních startech celoživotně vynikám, v létě obzvlášť a nehodlám na tom nic měnit ani v červenci roku 2026.
Z autobusu číslo 387 vystupujeme v půl třetí odpoledne a navzdory tomu, že je léto v plném proudu, nás vítá lehké mrholení a chladný vítr. Paráda, dí Mates, a svižně se rozejde kilák po silnici k lesní odbočce, která nás po značené široké cestě a posléze po zarostlé úzké pěšině vede do centra Barchovických lesů k veřejnému ohništi. Čtyři kilometry jsou tak akorát na špekáčkovou a mysliveckou pauzu, která se protáhne skoro na dvě hodiny. Během nich potkáme akorát dvojici doprovázenou českým fouskem, jinak lesy zejí prázdnotou, a tak se věnujeme konzumaci špekáčků, pití čaje a české whisky (čti: Stará myslivecká).
Posilněn tímto loveckým lektvarem nezapomenutelné chuti, který mi dává vzpomenout na chuť skotské Laphroaig, nadšeně vyrážím dobývat zdejší zarostlá vřesoviště… dobře, začínám plácat nesmysly.
Jsem rád, že jsem se po tý břečce nepozvracel a jsem schopen se v doprovodu svého huňatého přítele odpotácet ještě 3 kilometry do údolí. Napravo i nalevo se tyčí strmé lesní srázy, a tak nezbývá než si dát několikaminutové šplhání terénem, dokud konečně nenajdeme rovinu k rozbití tábora. Ovšem původně jsem plánoval Kokořínsko (to bych ovšem musel být schopný vstát) a tam by nás čekalo to stejný.
Dřívkáč a zevling se opět rozjíždějí na plné obrátky, tohle ohniště už oficiální není.
úterý
Vstávačka na osmou nám nemůže rozhodit plány, stejně jako ranní dřívkáč a lelkování v letním lese, který žije dopoledním zpěvem ptactva. Back in action se ocitáme až v pravé poledne. No co, dny jsou dlouhé a světlé. To ovšem znamená, že jsou také horké. Pondělí nás namlsalo snesitelným počasím, v úterý už červenec dává pocítit svůj žár. Cesta do městečka Sázava se ještě dá, ale každou další minutou pálí slunce do Matesova kožichu čím dál více. A jelikož můj čtyřnohý souputník nezná slovo „pomalu“, v Sázavě už toho má plné zuby. A to natolik, že vynecháme původně zamýšlený sázavský klášter a místo něj uděláme delší pauzu u místní Žabky. Drahý, ale spolehlivý krám, ve kterém jsem se na svých cestách Posázavím na kole stavoval minimálně stokrát, spíš víckrát. Jedovatý nápoj pro mě, dva litry vody pro Matese do srsti.
Nenavštívení sázavského kláštera mě mrzet nemusí. Retrívr kultuře neholduje a já zde byl také stokrát.
Díky tomu se můžeme věnovat bohulibějším věcem – a sice návštěvě samoobslužného baru Prokopův špajz, který leží na dost frekventované turistické stezce mezi Sázavou a Stříbrnou Skalicí. Jeho existence je pro mě novinkou a jeho umístění odvahou. Nezbývá než doufat v poctivost lidí a popřát špajzu, aby zde dlouho vydržel a uhasil žízeň mnoha pocestných. Já si rád dopřeju nealko Zlatopramen. Ostatně veškerá nabídka je nealkoholická, což by mělo přispět k tomu, aby se toto místo nestalo terčem zájmu nezvaných hostů. Stejnému nebezpečí by měla předejít i preferovaná platba QR kódem, i když k dispozici je i kasička.
Příští zastávka Marjána! Když Posázaví, tak prostě Marjána nesmí chybět, byli jsme tu při našich předchozích výletech zde a zde pokaždé. A dneska si místo záplavy piv dopřeju hovězí steak se salátem. Dvě hodiny pauzy, dokud se ručička hodin nenakloní k sedmé podvečerní a Mates nezačne zase volněji dýchat. Nejhorší vlna vedra odchází.
Do Vlkovce nám chybí ještě šest kilometrů a máme dvě možnosti – jít chatařským peklem podél Sázavy, anebo přes kopec okolo Samechova. Jasná a správná volba je kopec, kde očíhneme další lesní bar. Lesní oáza u myslivny Vestec je na podstatně méně frekventovaném místě než její Prokopův konkurent. Jedna kofola, abych zde nechal aspoň pár drobných, Mates pauzu využije na důkladnou bahenní koupel v přilehlé louži a už se vesele kutálíme z kopečka do Vlkovce.
Frekvence vlaků na posázavské lokální trati není k večeru kdovíjaká, a to ani ve všední den v létě. Je 20:45 a motoráček dorazí na zdejší nádraží až v půl jedenácté. Dle recenzí na Mapy.com je naší jasnou volbou hospoda s pirátským názvem Krčma u Žraloka.
Přicházíme akorát nevhod. Na zahrádce jsou pouze dva cyklističtí hosté, kteří vedou živou debatu s majitelem, jenž je evidentně pěkně pod parou. Dnes neměl dobrý den. Jak později vyjde najevo, poctil ho návštěvou stavební úřad na udání (pardon, podání podnětu) sousedů. V krčmě se totiž často pořádají koncerty starých rockových legend. Ivan Hlas, Flamengo a další. Leč dle zjištění sousedů (pardon, stavebního úřadu) jeho hospoda nesplňuje hygienické a bezpečnostní normy ve smyslu dvaceti požárních přístrojů na terase, podepření slunečníků železobetonovou klenbou, nouzové vodárny ve vzdálenosti maximálně dvacet metrů, odhlučnění protileteckou stěnou a dalších drobností. A majitel je z toho zle nedobře naladěn. Dám si jednu dvanáctku vynikajícího Hrona a zvednu mu náladu Camelkou, protože mu došly i cigarety. Po půl hodině se cyklisté rozjedou do svých domovů a my se s pánem ještě drahnou chvíli bavíme o muzice, podnikání, pivu… Padnou dvě desítky za lidovou cenu a po desáté si už můžeme prohlédnout nádraží Vlkovec. Je to jedna z mnoha zastávek, ze kterých dýchá zašlá sláva starých časů. Zřetelně jsou patrné stopy po výdejním okénku pro občerstvení a kdo ví – dost možná zde kdysi žila osvěžovna s vnitřním prostorem. To už ale bude kdysi v dávnověku mého narození.
Moderní motoráček nás nabere dvě minuty po půl jedenácté a líně odváží zpátky do přítomnosti.
Tak zase příště. Ahoj!
V retro okénku se nyní přemístíme do roku 2126 a podíváme se, jak se na moje aktivity budou dívat následující generace:
Z historie kriminalistiky: Nejděsivější případy
Na dobových fotografiích z července léta Páně 2026 můžete vidět Posázaví a přilehlé oblasti tak, jak je zachytil tramp Kennedy, řečený Ukrutný. Po několik desetiletí terorizoval zdejší kraj plamenometem ve formě dřívkáče a svým pyramidovým tarpem s ocelovými kolíky. Během jeho nekonečného řádění ho doprovázel zlatý retrívr Sauron, vždy bez vodítka.
Po jeho stopách bezúspěšně pátral sám investigativní jakonovinář Ivan Brezina s reportérem Markem. Ani jejich mravenčí práce nepřinesla žádné výsledky a jeho identita zůstává dodnes neobjasněna. Nikdy nebyl dopaden.
Počty mrtvých ochranářů, zašlapaných endemitů, uštvané zvěře, opečených špekáčků a spálených šišek odhadují tehdejší vyšetřovatelé na několik tisíc.
