Restaurace Na Marjánce? Tak tohle slovní spojení jsem nikdy v životě nevyslovil. A pochybuju, že ho kdy někdo použil před rokem, dejme tomu, 2010 a dost možná ani po něm. Stará generace trampů, chatařů, vodáků a turistů nikdy nejlepší posázavské hospodě neřekne jinak než prostě Marjána. Nejlepší? Není to přehnané tvrzení v kraji, kde se skoro každé město může pochlubit několika restauracemi a najdete zde vše od klasických putyk až po luxusní hotely? Není. Ani zdaleka. Marjána je jenom jedna. Tedy v ČR existuje hospod tohoto názvu hned několik, namátkou v Praze na Břevnově nebo třeba v Berouně. Ale žádná jiná Marjána ani v celém Česku a tudíž ani v Posázaví se nemůže rovnat knajpě naproti vlakové zastávce Stříbrná Skalice. Je možné, spíše takřka jisté, že můj názor je ovlivněný nostalgií a subjektivním náhledem, ale moje texty byly, jsou a budou ryze subjektivní.
Poprvé jsem zde byl kdysi v roce 1998. To mi bylo čerstvých devatenáct a s přáteli z jazykové školy jsme na jedné z chat v okolí slavili silvestra. Pamatuji si to jen mlžně. Cestu stopem odkudsi z Opatova se svým starým vojenským báglem (vakem) a pak brutální litku v hospodě doprovázenou tuším jakousi hudební produkcí. Dále si vybavuji, jak jsem se smál, když jsem poprvé uviděl blítko – umyvadlo vedle záchodů se dvěma držadly, které sloužilo pro zkušené i nezkušené alkoholiky. Člověk se pevně chytil za madla, aby se při zvracení trefil na správné místo. Smích mě po pár hodinách na Marjáně přešel v okamžiku, kdy jsem byl nucen blítko sám použít… Toto nepostradatelné hygienické zázemí mají na Marjáně dodnes. A samo o sobě vypovídá hodně o minulosti i současnosti samotného podniku. Vždycky to byla nekonvenční party hospoda, která si na nic nehrála a kde se scházeli místní starousedlíci, náplavy z chatových osad, jež si uzpůsobily k trvalému bydlení, turisti poznávající krásy Posázaví, vodáci a trampové se zde samozřejmě stavovali během vandrů. A jak to tak už bývalo, leckdy se zde sekli déle než jen na den. Nikdy to nebyl hogo fogo podnik. Marjána je prototypem hospody sama o sobě. Dodnes funguje jako místo, kde se potkávají místní a zároveň jako magnet na turisty, kteří se v drtivé většině případů rádi vrací.
Dobré pivo, poctivá klasická kuchyně vyšperkována exkluzivní nabídkou vyhlášených steaků a jako bonus je zde ještě koncertní sál, kde se pořádají rozmanité hudební akce. A to od slavných jmen typu Wohnout až po ryzí HC crust underground.
V různých etapách mého života byla Marjána mým častým záchytným bodem. Ať už při vandrech v Sázavských lesích, v období intenzivních návštěv koncertů a nebo později při cyklistických cestách do zdejšího kopcovitého kraje. Ať už jsem zde byl z jakéhokoliv důvodu, vždy jsem cestou k hospodě zrychloval natěšený na výborný steak, pěkných pár piv, akci s kamarády a na skvělou přátelskou obsluhu. Nevím, jak to majitelé dělají, ale tady jsou servírky pokaždé v topu, ať už obsluhuje kdokoliv. Pěkně od rány, jak to má v poctivým šenku být, ale přitom vždy s úsměvem, ať už je Marjána zrovna v sezóně natřískaná o víkendu v čase oběda nebo ve všední podzimní podvečer zeje prázdnotou. Holky nikdy nezklamou a při návštěvě má člověk onen hřejivý pocit – tady jsi vítán, je skvělé, že jsi se zastavil.
Za roky, co tuhle stříbrnoskalickou perlu navštěvuji, jsem zde vypil moře piv a prodloužil si život atmosférou pohody a pocitu, že svět přeci jen není tak zlý, jak někdy působí. A ke cti mi slouží skutečnost, že ono pověstné blítko jsem zde ve svých devatenácti použil v životě poprvé i naposled. Marjána mě i trochu vychovala.
Kdybych měl přesto vypíchnout aspoň jednu negativní věc – budu jmenovat náklaďáky a další těžkou techniku, která zde občas projíždí okolo předzahrádky z místního kamenolomu. Ale i tento jediný nedostatek už za ty roky vnímám jako něco, co k Marjánce tak nějak patří a bez čeho by to skoro nebyla ona. Stejně jako bez blítka, steaků, štamgastů a milých holek na baru. Marjána je jenom jedna.
I přesto, kolik jsem zde v životě strávil času, jsem nikdy neudělal dvě věci – žádnou fotku a nikdy jsem se nezajímal o historii tohoto podniku, který za 28 let, co ho znám, vypadá v podstatě pořád stejně. Dávám si tímto předsevzetí, že fotky si udělám. A historii? Tu jsem se rozhodl zpracovat hned. Použil jsem k tomu experimentálně nástroj značně mladší, než je hospoda, svého chatbota. Teď se čtenář jistě po právu drží za hlavu a nadává. A bude nadávat ještě víc. Lézt s moderní AI do staré krčmy. Po obsáhlé rešerši a zaúkolování jsem vytvořil dvě verze – jednu klasickou, kdy ChatGPT velice kvalitně a pohodově fakticky čtivě zpracoval zadané téma seriózním jazykem a druhou upravenou, ve které se pokusil nakopírovat můj styl. A nedopadlo to úplně ideálně. Přeci jen je můj styl psaní na hony vzdálen současné korektnosti a čistotě sociálních sítí. A i když se umělý chlapec snažil, napodobit moje narážky a občasný svérázný styl humoru se mu úplně nepodařilo.
A kterou verzi sem nakonec vložím? Samozřejmě tu druhou, horší a méně podařenou. Ale nelekejte se, není to zase úplný průser a je to zajímavá sonda do toho, jak se pokusit udělat z robota nechtěného komika. Text ale zase snahou o mě samého není zahlcen a historická fakta jsou sama o sobě velice zajímavá. Myslím totiž, že se nebudu plést, když řeknu, že většina z vás, co na Marjánu roky jezdíte, neznáte její historii a nebo máte jen mlhavou představu, kdy vůbec vznikla a za jakým účelem.
Nuže, kdo má trpělivost na podrobnější rozbor, nechť se začte a nechá se unášet Sázavou proti proudu času až skoro na práh devatenáctého století.
Na Marjánce
Existují hospody, které člověk vnímá jako pevnou součást krajiny a vůbec ho nenapadne přemýšlet, kdy se tam vlastně vzaly. Stojí u silnice, u řeky, u nádraží nebo někde na návsi tak samozřejmě, jako by tam byly odjakživa a jako by se kolem nich teprve dodatečně postavil zbytek světa. Marjánka ve Stříbrné Skalici k takovým místům dozajista patří. Když se na ni podíváte dnes, poloha hospody působí naprosto logicky – Sázava, most, křižovatka, kousek odtud železniční zastávka, kolem turisté, cyklisté, vodáci a samozřejmě auta. Hospoda na takovém místě prostě má být. Člověk si snadno představí, že zde nějaký hostinec stál už za císaře pána, možná ještě dříve, zastavovali zde formani a místní sedláci, po řece pluly vory a pod stolem spal pes některého ze štamgastů.
Jenže Marjánka zase tak stará není. Na rozdíl od mnoha starých hospod navíc poměrně přesně víme, kdy a proč vznikla. A skutečnost je podle mě zajímavější než nějaká legenda o zájezdním hostinci starém tři sta let. Původně se zde totiž měla postavit budova pro převozníka. Celý příběh začal proto, že do Stříbrné Skalice dorazila železnice.
Tedy přesněji – dorazila skoro do Stříbrné Skalice.
Nejdřív silnice, potom vlak a nakonec hospoda
Stříbrná Skalice byla ještě v polovině devatenáctého století dopravně poměrně odříznutým městečkem. Petr Knejdl ve své práci Stříbrná Skalice: z minulosti i přítomnosti uvádí, že až do roku 1865 vedly do Skalice prakticky pouze polní a lesní cesty. Teprve v letech 1863–1866 vznikla silnice směrem ke Kostelci nad Černými lesy, do roku 1890 bylo vybudováno spojení přes Hradové Střimelice k Ondřejovu a v letech 1898–1900 následovala silnice ze Skalice přes Rovnou směrem k Pyskočelům. Poslední zmíněnou stavbu zaznamenává také obecní pamětní kniha. [1][2]
Dneska se nám může zdát trochu absurdní považovat několik kilometrů nové silnice za zásadní událost, ale v době, kdy se většina dopravy odehrávala pěšky, na koni nebo na povoze, byla každá pořádná cesta velká věc. A skutečně velká věc dorazila hned vzápětí.
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se začala podél Sázavy stavět místní železnice spojující Čerčany s Kolínem, přičemž z Ratají vedla odbočka směrem ke Kácovu. Pravidelný provoz na úseku důležitém pro Skalici začal 7. srpna 1901 a u Pyskočel vznikla zastávka pro osobní dopravu a zavazadla. Skaličtí tak konečně dostali železniční spojení se světem. Akorát zde existoval jeden poměrně zásadní zádrhel: Stříbrná Skalice ležela na pravém břehu Sázavy, zatímco železniční zastávka na břehu levém. A mezi městem a vlakem samozřejmě tekla Sázava. Most zde nebyl. [1][2]
Obec tedy potřebovala lidi nějakým způsobem dostat přes řeku a řešením byl přívoz. Právě zde se dostáváme k samotné Marjánce, jejíž vznik zachycuje obecní pamětní kniha dokonce v samostatném oddílu nazvaném „Stavba hostince Na Marjánce“. Roku 1901 bylo rozhodnuto postavit u Sázavy byt pro převozníka, který měl převážet cestující k nové železniční zastávce. Plán a rozpočet vypracoval kostelecký stavitel Antonín Havlíček, za jehož projekt obec podle kroniky zaplatila 193 zlatých a 54 krejcarů. Obecní výbor následně původní projekt rozšířil tak, aby budova mohla sloužit také jako hostinec. [2]
Což vlastně dává dokonalý smysl. Máte místo, kudy budou chodit lidé na vlak a z vlaku, čekat na převozníka nebo na spoj, tak proč tam nemít hospodu. Ale to už je jen zdravý hospodský rozum nás lidí z jednadvacátého století; tehdejší obecní radní nám svůj myšlenkový pochod nezanechali.
Samotnou stavbu prováděla obec ve vlastní režii a pamětní kniha uvádí náklady 1617 zlatých a 18 krejcarů. Pokud připočteme Havlíčkův projekt, dostaneme se na 1810 zlatých a 72 krejcarů. Petr Knejdl uvádí, že byla budova roku 1901 dokončena. [1][2]
Původ Marjánky je tedy vlastně poměrně prostý. Nejdříve železnice, kvůli železnici přívoz, kvůli přívozu převozník a kvůli převozníkovi dům, ze kterého se rovnou stal také hostinec.
Rok 1902 a první hostinský
Samotná budova samozřejmě ještě neznamenala fungující přívoz ani hospodu. Rakousko-Uhersko bylo úřednickým státem a bez patřičného papíru nemohl člověk jen tak začít převážet lidi přes řeku, natož jim při čekání prodávat alkohol. Obec proto už 27. března 1901 podala žádost o koncesi k provozování přívozu a c. k. místodržitelství v Čechách ji schválilo 7. února následujícího roku. Koncese se vztahovala na převážení přes Sázavu pod Pyskočely k železniční zastávce a měla být vždy po pěti letech obnovována. [2]
Samostatně se řešila hospoda. Žádost byla podána v listopadu 1901 a dne 22. března 1902 vydalo c. k. okresní hejtmanství městu Stříbrná Skalice povolení k provozování hostinské a výčepnické živnosti v domě čp. 191. Rok 1902 tak můžeme považovat za doložený počátek Marjánky jako hostince. [2]
Jméno prvního hostinského přináší Petr Knejdl, podle kterého se jím právě roku 1902 stal Josef Dolejší. [1] A tím bohužel naše pěkná řada jmen prozatím prakticky končí. Souvislý seznam hostinských, nájemců či provozovatelů během první republiky, okupace a následujících desetiletí se z dosud dostupných materiálů sestavit nepodařilo. Někde v archivech a rodinných pozůstalostech se možná skrývá celý hospodský rodokmen Marjánky, ale zatím máme na jeho začátku bezpečně zachyceného především Dolejšího.
Ve stejné době obec řešila i trochu prestižnější problém. Železniční zastávka se totiž nejprve jmenovala Pyskočely, což Skaličtí pochopitelně nepovažovali za úplně ideální stav, když k ní právě kvůli spojení se Stříbrnou Skalicí budovali přívoz. V březnu 1901 proto požádali ministerstvo železnic o změnu názvu na Stříbrnou Skalici. Ministerstvo souhlasilo 12. května 1902 pod podmínkou, že obec zaplatí náklady spojené s přejmenováním do částky 25 korun; obec podmínku přijala a Knejdl uvádí, že nový název začal platit roku 1903. [1][2]
Během několika málo let se tak prostor u řeky výrazně proměnil. Ještě na konci devatenáctého století zde dnešní dopravní uzel neexistoval, krátce po roce 1900 už sem vedla nová cesta, na opačném břehu zastavoval vlak, přes Sázavu fungoval přívoz a u něj stál hostinec. Marjánka nebyla pozůstatkem nějakého dávného světa, ale naopak dítětem tehdejší modernizace.
A proč vlastně Marjánka?
Teď přichází otázka, která by měla být ze všech nejjednodušší. Kde se vzalo jméno Marjánka?
To zatím spolehlivě nevíme.
U starých hospod bývá právě původ názvu tím, kolem čeho se nejlépe stavějí příběhy. Někde je za ním jméno hostinského, jinde majitele, starý název pozemku nebo domovní znamení. Tady se samozřejmě nabízí nějaká Marie či Mariana a člověk už skoro vidí první hospodskou za výčepem, jenže žádnou takovou osobu zatím prameny s názvem podniku nespojují.
Zajímavá je formulace Petra Knejdla, který při popisu událostí roku 1901 píše, že bylo rozhodnuto postavit byt pro převozníka „na Marjánce“. To by mohlo naznačovat, že se tak původně jmenovala lokalita a hospoda její název pouze převzala. Knejdl ale psal až roku 1986 a bez staršího dokladu z doby před výstavbou hostince zůstává původ názvu otevřený. Obecní pamětní kniha sice používá nadpis „Stavba hostince Na Marjánce“, ale ani ta jméno nijak nevysvětluje. [1][2]
Do celého problému navíc vstupuje forma Mariánka. Na dochovaných starých pohlednicích je přímo vytištěno „Stříbrná Skalice. Hostinec ‚Na Mariánce‘“ a na jiné „Stříbrná Skalice. – Přívoz na Mariánce.“ Nejde tedy o moderní překlep, ale skutečně o dobově používanou podobu názvu. [5]
Zda se tehdy Marjánka a Mariánka používaly souběžně, nebo jde o postupnou proměnu názvu, zatím neumíme rozhodnout. A tady asi nemá cenu honit krásné teorie. Dokud se někde nevynoří starší mapa, zápis v pozemkové knize nebo jiný dokument, který původ jména vyřeší, bude tahle malá hospodská záhada žít dál.
V diskuzi na socálních sítích jsem se dobral teorie, že údajně byla hospoda pojmenována podle ženy prvního nájemce. Existuje ovšem také pověst, že místo dostalo název po loupežníkovi Marjánkovi, který v oblasti působil.
Přívoz, koupání a stará Marjánka
Přívoz, kvůli kterému objekt původně vznikl, zde nefungoval jen pár let jako provizorium před vybudováním mostu. Vydržel několik desetiletí a ještě za první republiky byl běžnou součástí zdejšího spojení. František Brůha ve svých Dějinách Stříbrné Skalice z roku 1935 zmiňuje, že se město již sedmnáct let snaží prosadit stavbu mostu u přívozu, což podle jeho počítání posouvá počátky tohoto snažení někam k roku 1918. Ve stejné práci připomíná také zasypaný vstup do staré důlní štoly u přívozu „Na Marjánce“ směrem k mlýnu. [3]
Na poměrně malém kousku krajiny se tak potkávalo několik úplně odlišných kapitol skaličské historie. Pod zemí staré hornictví, na řece přívoz, na protějším břehu moderní železnice a mezi tím hospoda. Docela slušná koncentrace historie na jedno pivo.
Přívoz i hostinec zachycují staré pohlednice a další obrazový materiál. [5] Z fotografií lze zároveň sledovat, jak se měnila samotná budova a její okolí. Projekt Proměny Stříbrnoskalicka zveřejnil starší podobu Marjánky ještě před pozdější přestavbou; v okolí už vyrůstaly první vily a vedle byl stále vidět starší kamenný jednoobloukový most přes Jevanský potok. Další fotografie ukazuje hostinec po rozšíření o přístavbu sálu. Přesné datum této proměny zatím známé není. [4]
Řeka samozřejmě nesloužila pouze dopravě. Sázava byla v létě hojně využívána ke koupání a břeh naproti Marjánce fungoval po dlouhá desetiletí jako pláž a stanový tábor. Dochovala se dokonce fotografie výuky dětí v plavání. [4] Dnešní návštěvník si při pohledu na most, silnici a okolní provoz nemusí někdejší rekreační atmosféru představit úplně snadno, ale staré snímky ukazují podstatně klidnější svět.
A člověk nemusí být vystudovaný ekonom, aby ho napadlo, že pláž a stanový tábor pár kroků od hospody nebyly pro podnik zrovna nevýhodou. Přesné počty hostů už samozřejmě nezjistíme, ale Marjánka nestála někde bokem od tehdejšího života. Naopak. Ležela u přívozu, na cestě k železnici a zároveň přímo u místa, kam se v létě chodilo za vodou a odpočinkem.
Právě poloha byla od začátku její největší výhodou.
Most, lom a nová podoba krajiny
Skaličtí chtěli přes Sázavu most dlouhé roky, dočkali se ale až po druhé světové válce. Roku 1946 byl u Marjánky vybudován železný most. Stavbě předcházela veřejná sbírka a ve čtvrtek 6. června 1946 byl slavnostně položen základní kámen. Podle regionálního historického zdroje se na stavbě výrazně podíleli místní obyvatelé, kteří zde odpracovali celkem 3945 dobrovolnických hodin. [4]
Dnes by podobná akce pravděpodobně vyžadovala několik odborných studií, množství bezpečnostních školení, nekonečné papírování a hlavně pořádnou facebookovou válku o to, jestli má most vůbec stát právě tam. Tehdy se zkrátka postavil.
Jeho vznik zároveň ukončil přibližně pětačtyřicetiletou éru přívozu. Zanikla tedy služba, kvůli které byl roku 1901 původně projektován byt převozníka a z níž se nepřímo narodila samotná Marjánka. Převozník zmizel, hospoda zůstala.
Ani železný most ale nevydržel navěky. Na počátku sedmdesátých let ho nahradil dnešní betonový most a spolu s dalšími technickými úpravami se postupně měnily také říční břehy a komunikace v okolí. [4] Kdyby se sem na jeden den vrátil první převozník, řeku by samozřejmě poznal, ale po svém pracovišti by se nejspíš chvíli rozhlížel.
Do podoby zdejší krajiny navíc od padesátých let stále výrazněji vstupoval kamenolom Na Marjánce, ležící přibližně kilometr jihovýchodně od Stříbrné Skalice poblíž Čapíku. Mineralogické práce uvádějí jeho provoz od padesátých let dvacátého století a regionální historický přehled čerpající z knihy Markéty Vysloužilové uvádí, že po zavedení mechanizace dosahovala roku 1960 těžba přibližně 450 tun štěrku denně, tedy kolem 110 000 tun za rok. [4][6]
To už není pár lidí s krumpáčem někde za kopcem. Provoz lomu, most a další úpravy postupně měnily charakter celé oblasti a projekt Proměny Stříbrnoskalicka s tím spojuje také ústup někdejšího rekreačního využití protějšího břehu. Louka, která dříve sloužila jako pláž a stanový tábor, svůj někdejší význam postupně ztratila. [4]
Foto: ŠJů / Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0.
Marjánka ale zůstala na stejném místě, přestože se téměř všechno kolem ní měnilo. Nejdříve k ní chodili lidé pěšky na přívoz, později přes železný most, následně přes betonový a stále větší část provozu převzala auta. Za domem se místo klidné krajiny rozjel lom a ze železnice se dávno stala samozřejmá součást údolí.
Marjánka do dnešních dnů
Samotné jméno Marjánka dnes dávno neoznačuje pouze hospodu. Existuje kamenolom Na Marjánce, ulice K Marjánce a název se běžně používá také jako místní orientační bod. Společnost provozující lom například při úpravách křižovatky v roce 2020 jednoduše psala o prostoru „před Marjánkou“. [7] Jestli se okolí pojmenovalo podle hospody, nebo hospoda podle staršího označení místa, ovšem souvisí s dosud nevyřešenou otázkou samotného původu názvu.
Blízkost Sázavy znamenala kromě výletní romantiky také pravidelné riziko velké vody. Oblast Marjánky zasáhly povodně roku 2002 a znovu velmi výrazně na jaře 2006. Dobová svědectví popisují zaplavené sklepy, zahrady a domy v okolí, přičemž někteří místní považovali povodeň roku 2006 ve své části obce dokonce za horší než známější rok 2002. [8] Řeka, která stála na úplném počátku existence Marjánky, tak vždy byla zároveň požehnáním i problémem. Bez ní by nebyl přívoz a nejspíš ani hospoda. S ní ale přicházela i voda tam, kde ji člověk úplně mít nechtěl.
Hostinská koncese pro čp. 191 byla vydána v březnu 1902 a restaurace v tomto domě funguje také dnes. Úplně nepřerušenou řadu provozu během všech více než 120 let zatím doloženou nemáme, což je při děravosti historie nájemců vlastně docela pochopitelné. Současná Restaurace Na Marjánce stále sídlí v čp. 191 na adrese K Marjánce a podle vlastního webu ji provozuje Ing. Kateřina Květoňová. K podniku patří také prostor známý jako Rokáč, kde probíhají koncerty a další společenské akce. [9]
Za více než století se tedy kolem Marjánky změnilo skoro všechno. Přívoz zmizel. První most zmizel také a nahradil ho další. Staré říční břehy byly upraveny, za hospodou se rozjel lom, někdejší pláž a stanový tábor na protějším břehu ztratily většinu svého významu a způsob cestování se změnil k nepoznání. Železniční zastávka ovšem stále leží na druhé straně řeky a dům, který měl být původně bytem pro člověka převážejícího cestující k vlaku, slouží více než sto let po svém vzniku zase jako hospoda.
A to je podle mě na celé historii Marjánky nakonec nejzajímavější. Ne nějaká vymyšlená romantická pověst o tajemné Marianě ani představa středověkých formanů popíjejících zde pivo. Její skutečný příběh je mnohem obyčejnější a právě tím zajímavý.
Na druhém břehu Sázavy začal jezdit vlak. Skalice k němu potřebovala dostat lidi, takže zřídila přívoz a postavila dům pro převozníka. Obecní výbor budovu rozšířil také na hostinec a roku 1902 pro něj získal koncesi.
Převozník už tady dávno není. Hospoda ano.
Prameny a zdroje:
[1] Petr Knejdl: Stříbrná Skalice – z minulosti i přítomnosti (1986)
Historie silnic a železnice, dokončení stavby a údaj o prvním hostinském Josefu Dolejším.
[2] Pamětní kniha obce Stříbrná Skalice – přepis
Stavba hostince Na Marjánce, koncese přívozu, hostinská koncese a přejmenování železniční zastávky.
[3] František Brůha: Dějiny Stříbrné Skalice (1935)
Přívoz, snahy o stavbu mostu a zmínka o staré důlní štole u Marjánky.
[4] Jakub Hlavatý / Proměny Stříbrnoskalicka
Historické fotografie Marjánky, koupání, stavba mostu, kamenolom a proměny okolí.
[5] Posázavský pacifik – Stříbrná Skalice
Historické pohlednice hostince „Na Mariánce“ a přívozu.
[6] Mineralogist.cz
Historie kamenolomu Stříbrná Skalice / Na Marjánce.
[7] Heidelberg Materials / Českomoravský štěrk
Úprava prostoru před Marjánkou a současné využívání tohoto místního označení.
[8] Kolínský deník
Vzpomínky na povodně v oblasti Marjánky.
[9] Restaurace Na Marjánce
Současný provoz restaurace.