Článek vychází z obsáhlé rešerše a analýzy zahraničních pramenů. Čerpá striktně z originálních anglických materiálů, především britských a amerických archivů. Veškeré zdroje jsou uvedeny na konci článku.
Historie zlatého retrívra má jednu neobvyklou vlastnost. Na rozdíl od mnoha starých psích plemen, jejichž původ se ztrácí v dohadech a rodových legendách, můžeme jeho vznik sledovat téměř krok za krokem. Zachovaly se chovatelské záznamy člověka, který stál u jeho zrodu, známe jména jednotlivých psů a u některých dokonce konkrétní spojení, z nichž vzešly další generace. Přesto se skoro půl století vyprávěl úplně jiný příběh – o smečce mohutných zlatých psů z ruského cirkusu.
A právě tahle legenda je možná nejlepší místo, kde historii zlatého retrívra začít. Skutečnost, která se skrývala ve starém chovatelském deníku ze skotského Guisachanu, je totiž nakonec zajímavější než cirkus.
Pes pro viktoriánského gentlemana
Dudley Coutts Marjoribanks se narodil roku 1820 do zámožné skotské rodiny. Do britské peerage byl povýšen až roku 1881, kdy získal titul 1. barona Tweedmoutha. Od mládí se intenzivně zajímal o psy a jejich chov. Podrobné záznamy si vedl od roku 1835 a objevují se v nich setři, pointři, chrti, deerhoundi, španělé, bíglové a později také retrívři. Prvního retrívra zaznamenal už roku 1842. V roce 1854 koupil rozsáhlé panství Guisachan ve skotské Vysočině a právě tam se začal rodit pes, kterého dnes známe jako zlatého retrívra.
Tohle období je důležité. Retrívr tehdy ještě neznamenal několik jasně oddělených plemen v dnešním smyslu. Pojem označoval do značné míry psa podle jeho práce – psa určeného k dohledání a přinesení střelené zvěře. Britští lovci pracovali s různými typy aportovacích psů a cíleně je křížili podle vlastností, které potřebovali.
Dobře to ukazuje britská kynologická literatura vydaná ještě před narozením prvního vrhu Nouse a Belle. Generálmajor William Nelson Hutchinson ve čtvrtém vydání knihy Dog Breaking z roku 1865 píše, že dobrého retrívra lze vycvičit z mnoha plemen, za nejlepší pozemní retrívry však bývali považováni kříženci setra s novofundlandským psem nebo silného španěla s novofundlandským psem. Výslovně přitom upozorňuje, že nemá na mysli obrovského těžkého novofundlandského psa, ale menšího, aktivnějšího psa ze severoamerického pobřeží – typ, který později sehrál zásadní úlohu ve vývoji retrívřích plemen.
Hutchinson zároveň požadoval, aby retrívr nebyl zbytečně těžce stavěný, ale měl dost síly a srst vhodnou pro práci. Důležitá byla schopnost nosit i poměrně těžkou zvěř, dobrý nos a ochota pracovat ve vodě. Jeho kniha dokonce obsahovala vyobrazení různých retrívrů vzniklých spojením vodního španěla, setra a novofundlandského psa.
Z dnešního pohledu je tedy zavádějící představovat si polovinu 19. století jako dobu, kdy vedle sebe už existovali labrador, flat coated retrívr, zlatý retrívr a další moderní plemena v dnešní podobě. Jednotlivé typy se teprve utvářely. Černí wavy-coated retrívři patřili v této době mezi významné britské aportovací psy a právě z tohoto prostředí pocházel také Nous. Pozdější rozvoj výstav, plemenných knih a organizovaného chovu pomohl z pracovních typů vytvořit jasněji definovaná plemena.
S rozvojem sportovního lovu v 19. století přitom rostl význam psa, který dokázal po výstřelu dohledat zvěř a přinést ji z vody, hustého porostu i obtížného terénu. Nestačilo, aby pes dobře vypadal. Potřeboval dobrý nos, vytrvalost, ovladatelnost, ochotu spolupracovat a schopnost pracovat ve špatném počasí.
Marjoribanks tedy nevytvářel především hezkého zlatého společenského psa. Šlechtil pracovního loveckého retrívra. Americká historička plemene Rachel Page Elliott při studiu jeho chovu došla k závěru, že pro Tweedmoutha měly povaha, temperament a praktická použitelnost větší význam než naprostá jednotnost vzhledu.
Guisachan: prostředí, pro které plemeno vzniklo
Guisachan nebyl jen venkovským sídlem, kde měl bohatý majitel několik psů. Podle pozdějších historických materiálů šlo v době Marjoribanksova příchodu o rozsáhlé skotské panství o přibližně 20 000 akrech. Postupně zde vzniklo značné hospodářské a lovecké zázemí včetně stájí, hospodářských budov a psinců.
Pozdější dokumentace panství zachycuje rozsáhlá vřesoviště, lesy, horské pozemky, jezera a vodní toky. Lovili se zde mimo jiné tetřevovití ptáci, sluky, divoké kachny, srnčí a jelení zvěř. Prodejní materiály z roku 1935 samozřejmě popisují Guisachan v pozdější době, nikoli přesně jeho stav v roce 1868, dobře však dokumentují charakter krajiny a loveckého hospodářství, v němž se zdejší psi pohybovali.
Zajímavé je také zázemí pro psy. Původní psinec byl podle pozdějších historických zpráv jednoduchý a nevyhovoval mokrým psům vracejícím se z práce. Tweedmouth proto nechal vybudovat nový objekt, který byl na tehdejší dobu neobvykle propracovaný. Pozdější popis uvádí omyvatelné podlahy, přívod vody, odvodnění a dokonce vytápění vedené pod podlahou. Přesnou dobu vzniku všech těchto úprav ale není možné bezpečně určit.
Prostředí Guisachanu pomáhá pochopit, jakého psa Marjoribanks potřeboval: vytrvalého, odolného proti chladu a mokru, dobře ovladatelného, schopného dohledat zvěř v členitém terénu a ochotného pracovat ve vodě.
Nous, žlutý pes mezi černými
Někdy kolem poloviny šedesátých let 19. století vstoupil do příběhu pes jménem Nous. A právě tady stojí za to opravit údaj, který se dodnes na internetu často opisuje.
Některé moderní přehledy uvádějí, že Tweedmouth získal Nouse roku 1865. Rodinné záznamy, které roku 1952 zveřejnil Tweedmouthův prasynovec, 6. hrabě z Ilchesteru, ale podporují rok 1864. V chovatelské knize stojí u Nouse poznámka „Lord Chichester’s breed. June, 1864, purchd. at Brighton“. Ilchester navíc výslovně píše, že roku 1865 byl Nous v knize veden jako pes koupený v předchozím roce. Při střetu obou údajů je proto rok 1864 lépe podložen rodinnými dokumenty.
Rodinné podání příběh ještě rozvíjí. Nous měl být jediným žlutým štěnětem ve vrhu černých wavy-coated retrívrů. Dostal se k brightonskému ševci, kterému jej údajně předal zaměstnanec či myslivec z panství lorda Chichestera jako vyrovnání dluhu. Marjoribanks psa spatřil, koupil ho a odvezl do Guisachanu. Tato verze není zaznamenána přímo v Tweedmouthově studbooku; známe ji z pozdějších rodinných svědectví a z příběhu publikovaného v britském kynologickém tisku.
Černá barva byla v tehdejším chovu retrívrů silně preferována, takže žlutý pes představoval spíš odchylku než žádanou módní variantu. Žlutá štěňata se však ve vrzích černých retrívrů objevovala. Nous tedy nebyl biologickým unikátem ani prvním žlutým dlouhosrstým psem v Británii.
Dobová vyobrazení ukazují psy podobného typu už před jeho narozením a historik Jeffrey Pepper upozornil na možné starší žluté či zlatavé setry a retrívří typy. To ale není totéž jako existence plemene zlatý retrívr. Bezpečně doložená souvislá chovatelská linie, ze které se moderní plemeno vyvinulo, začíná právě v Guisachanu.
Belle a zmizelí vodní psi od řeky Tweed
Druhou zásadní postavou nebyl žlutý wavy-coated retrívr. Byla to fena dnes již vyhynulého typu označovaného jako Tweed Water Spaniel.
Tweedmouth měl už roku 1863 psa jménem Tweed, v záznamech označeného jako „Ladykirk breed“. Ten však roku 1867 uhynul, aniž byl podle Ilchestera použit v chovu. Následně se v Guisachanu objevila Belle, narozená roku 1863 a pocházející rovněž z Ladykirku na řece Tweed. Tweedmouthovy vlastní poznámky později výslovně spojily Belle a Tweeda s označením Tweed Water Spaniel.
Jak přesně Tweed Water Spaniel vypadal, je paradoxně mnohem obtížnější určit než původ zlatého retrívra. Už Ilchester při psaní svého článku v roce 1952 přiznával, že ani britské Natural History Museum, ani Kennel Club, ani lidé z Ladykirku mu nedokázali dodat spolehlivé vyobrazení nebo úplný popis tohoto psa. To je důležitá připomínka: označení „Tweed Water Spaniel“ bychom neměli automaticky chápat jako název dokonale standardizovaného plemene podobného dnešním plemenům.
Přesto se několik dobových popisů dochovalo. Hugh Dalziel ve své práci British Dogs reprodukoval svědectví J. S. Skidmorea, který Tweed Spaniela označoval za jednu z tehdejších variet vodních španělů. Psi měli pocházet z okolí řeky Tweed, byli velmi světle játrově zbarvení, měli těsně zkadeřenou srst, dlouhý ocas, poměrně těžké uši a kuželovitou hlavu. Jiný významný kynologický autor vystupující pod pseudonymem Stonehenge jej popsal stručněji: podle něj Tweed Water Spaniel připomínal menšího běžného anglického retrívra játrové barvy.
Zajímavé je také svědectví Stanleyho O’Neilla, odborníka na flat coated retrívry. Tvrdil, že jednoho Tweed Water Spaniela ještě jako chlapec kolem přelomu 19. a 20. století viděl u rybářů na severovýchodním pobřeží Anglie. Popsal ho jako hnědavého psa s vlnitou či kudrnatou srstí, který na něj působil mnohem více jako retrívr než jako španěl. Podle informací, které později poskytl Elmě Stonex, byli podobní vodní psi rozšířeni podél části britského východního pobřeží a v oblasti hranice Skotska a Anglie se objevovali také hnědí a žlutí jedinci.
Dochované prameny tedy svědčí spíše pro to, že Tweed Water Spaniel představoval regionální pracovní typ či varietu v širší skupině britských vodních psů než dokonale ustálené plemeno v dnešním smyslu. Tito psi byli ceněni především pro schopnost plavat, pracovat v chladu, dohledávat postřelenou vodní zvěř a spolupracovat s člověkem.
Spojení takového vodního psa s retrívrem proto dávalo z loveckého hlediska velmi dobrý smysl.
Červen 1868: historický milník
V červnu 1868 byl Nous spojen s Belle. Toto krytí je základním bodem rodokmenu zlatého retrívra. A právě zde se dostáváme k drobné historické záhadě, kterou většina stručných článků raději vůbec nezmiňuje.
Hrabě z Ilchesteru roku 1952 napsal, že se narodila čtyři žlutá štěňata: Cowslip, Primrose, Crocus a Ada. Tweedmouth si podle něj ponechal Cowslip a Primrose, Crocus připadl jeho synovi Edwardovi a Ada Ilchesterově rodině, kde založila vlastní linii. Ilchester přitom pracoval přímo s Tweedmouthovou chovatelskou knihou a rodinnými dokumenty, takže jde o mimořádně významné svědectví.
Novější rekonstrukce některých rodokmenů však uvádějí něco jiného: v prvním vrhu měli být pouze Cowslip, Primrose a Crocus, zatímco Ada měla pocházet z pozdějšího opakovaného spojení Nouse a Belle.
Není důvod tento rozpor zametat pod koberec. Dobře ukazuje, že ani u poměrně důkladně zdokumentované historie plemene nejsou všechny jednotlivosti jednoznačné. Ilchesterova verze má velkou pramennou váhu, protože vycházel přímo z rodinné dokumentace, spor však bez původní kompletní chovatelské knihy nelze definitivně uzavřít.
Jisté je podstatné: Nous a Belle vytvořili základ linií, které stály u vzniku moderního zlatého retrívra.
Další vývoj
Kdyby příběh skončil spojením Nouse a Belle, vznikla by pěkná legenda o dvou zakladatelích plemene, ale historie chovu tak jednoduchá nebyla. Tweedmouth pokračoval více než dvacet let a z jeho záznamů je patrná cílená kombinace příbuzenské plemenitby a občasného přikřížení dalších pracovních psů.
Cowslip byla roku 1873 spojena s dalším Tweed Water Spanielem jménem Tweed a z tohoto spojení pocházela Topsey. Roku 1875 následovalo krytí Cowslip červeným setrem Sampsonem, kterého vlastnil Tweedmouthův syn Edward; mezi potomky byli Jack a Jill. Topsey byla později spojena s černým retrívrem Sambo a narodila se Zoe. Roku 1884 se Jack se Zoe stali rodiči dalšího žlutého vrhu, v němž byli například Nous II a Gill II.
Další část rodokmenu známe především díky pozdějším rekonstrukcím Elmy Stonex a Rachel Page Elliott, které pracovaly s Tweedmouthovými záznamy a dalšími plemennými materiály. Gill II následně kryl černý retrívr Tracer a výsledkem bylo deset černých štěňat. Jednu fenu, Queenie, si chov ponechal a později ji spojil s Nous II. V roce 1889 z tohoto spojení vzešly žluté feny Prim a Rose – poslední žlutí retrívři zaznamenaní v hlavní části Tweedmouthovy chovatelské dokumentace.
Celá tahle genealogie je důležitá: zlaťák nevznikl prostým „smícháním dvou plemen“, ale dlouhou selekcí potomků Nouse a Belle, do níž vstupoval další Tweed Water Spaniel, černí retrívři a červený setr. Rachel Page Elliott navíc při rekonstrukci rodokmenů upozornila, že někteří černí retrívři použití v této linii pocházeli z významných dobových pracovních a výstavních chovů. Tweedmouth tedy zjevně nevybíral přikřížení náhodně.
K zakládajícím plemenům bývá často přidáván také pískově zbarvený bloodhound. Ani tady není situace úplně jednoduchá. Ilchester výslovně uvádí, že po roce 1890 byl v Guisachanu bloodhound použit především kvůli stopařským schopnostem a že se na samostatném listu dochovala poznámka o pískově zbarveném bloodhoundovi.
Existuje ovšem i pozdější rodinné svědectví zaznamenané A. Croxton-Smithem, podle něhož třetí lord Tweedmouth přítomnost bloodhounda v linii popíral. Dokumentární údaj publikovaný Ilchesterem má větší váhu, přesné genealogické postavení bloodhounda a rozsah jeho vlivu na pozdější populaci však nejsou tak přehledné jako v případě Tweed Water Spaniela, setra nebo wavy-coated retrívrů.
Tvrzení, že „zlaťák vznikl křížením retrívra, vodního španěla, setra a bloodhounda“, je tedy přijatelné jako velmi hrubá zkratka, nikoli jako úplný popis skutečného rodokmenu.
A co ti ruští cirkusoví psi?
Příběh o cirkusu přitom nebyl nějakou internetovou pohádkou. Po desetiletí představoval respektovanou teorii původu plemene.
Podle ní měl Tweedmouth v Brightonu spatřit skupinu mohutných světle zbarvených ruských psů vystupujících v cirkusu, všechny je koupit a odvézt do Guisachanu. Odtud měli pocházet jeho „žlutí retrívři“.
Myšlenku podporoval například plukovník William le Poer Trench a přijala ji také jedna z nejvýznamnějších raných chovatelek plemene Winifred Charlesworth, autorka knihy The Book of the Golden Retriever. Trench dokonce odjel do Ruska a na Kavkaz hledat psy, které považoval za předky svého chovu. Žádného však nezískal a není doložen jediný takový import, který by vstoupil do chovu moderního zlatého retrívra.
Pochybnosti se objevovaly už před definitivním rozřešením příběhu. A. Croxton-Smith, který sám ruskou teorii dříve šířil, po rozhovorech s potomky Tweedmouthovy rodiny změnil názor. Ještě před zpřístupněním chovatelských knih se v britském kynologickém tisku objevila svědectví zpochybňující ruský původ a připomínající příběh o žlutém retrívrovi získaném od brightonského ševce.
Rozhodující zlom přišel v roce 1952.
Tweedmouthova vnučka Lady Pentland zpřístupnila rodinné chovatelské knihy a 6. hrabě z Ilchesteru, Tweedmouthův prasynovec, zveřejnil 25. července v britském časopise Country Life článek Origin of the Yellow Retriever. Záznamy ukázaly Nouse v Guisachanu několik let před údajným nákupem cirkusových psů a jasně dokumentovaly Belle i další následná spojení.
Britská badatelka a chovatelka Elma Stonex ve výzkumu pokračovala a roku 1953 vydala práci The Golden Retriever. Významně přispěla k přijetí dokumentárně doložené historie původu plemene a její práce se stala důležitým východiskem pro další historické rekonstrukce.
Ilchester mimochodem našel v záznamech z roku 1868 ještě záhadného psa jménem Sancho, u něhož Tweedmouth neobvykle neuvedl původ. Připustil proto možnost, že nějaký cirkusový nebo „ruský“ pes do Guisachanu skutečně na krátkou dobu přijít mohl a právě od něj se legenda později odvinula. Důležité je však něco jiného: Sancho se už v záznamech neobjevuje a do doloženého chovu žlutých retrívrů nijak nezasáhl.
Ruský cirkus tak možná není úplně nemožnou epizodou historie Guisachanu. Jen nemá doloženou souvislost se vznikem zlatého retrívra.
Z rodinného chovu se stává plemeno
Tweedmouth své žluté psy nerozprodával jako nové módní plemeno. Štěňata se dostávala především k příbuzným, přátelům a lidem spojeným s dalšími panstvími. Vedle linie v Guisachanu tak vznikla například linie Ilchesterů v Melbury a z těchto psů později čerpali další chovatelé.
Tweedmouthovi a Ilchesterovi psi se původně prakticky neobjevovali ve výstavních kruzích. Jejich význam byl především pracovní. Jedním z dokladů jejich lovecké kvality je Don of Gerwyn, potomek Tweedmouthova psa Lucifera, který podle pozdější historické rekonstrukce roku 1904 uspěl v trialu International Gundog League. Žlutí retrívři se tedy v pracovních soutěžích prosazovali ještě předtím, než získali samostatnou výstavní identitu.
Na začátku 20. století sehrál zásadní roli Viscount Harcourt, zakladatel linie Culham. Získal psy navazující na Guisachan a začal je veřejně vystavovat. Právě s Harcourtem Ilchester spojoval také rozšíření pojmenování „Golden Retriever“.
Mezi důležité rané psy patřili Culham Brass a Culham Rossa. Pocházeli od Johna McLennana, bývalého guisachanského keepra, a dostali se k lordu Harcourtovi. Jejich potomci později sehráli výraznou roli při vzniku prvních ustálených chovných linií.
První zlaťáci se na britských výstavách objevili roku 1908, kde ještě byli řazeni mezi retrívry podle typu a barvy. Roku 1909 jich bylo na Crufts osm a o rok později deset.
Další klíčovou osobností byla Winifred Charlesworth se svou chovatelskou stanicí Noranby. Její význam nebyl jen výstavní. Charlesworthová trvala na tom, že nové plemeno musí zůstat skutečným pracovním retrívrem.
Přechod od „žlutého retrívra“ k samostatnému plemeni nebyl jednorázovou událostí. Podle pozdějšího svědectví Charlesworthové se kolem roku 1910 podařilo získat samostatnou výstavní klasifikaci pro psy označované jako „Retrievers, Yellow or Golden“. Roku 1911 vznikl specializovaný Golden Retriever Club a byl vytvořen první klubový standard. Roku 1913 byl klub uznán britským Kennel Clubem.
To je přesnější než často používaná věta, že „Kennel Club uznal plemeno roku 1911“. Ve skutečnosti šlo o několik let trvající proces, během něhož získali žlutí a zlatí retrívři nejprve samostatnou výstavní identitu, poté vlastní klub a standard a následně pevné postavení v britské kynologii.
Pracovní stránka přitom nezmizela. Už roku 1912 se zlatý retrívr umístil ve významném otevřeném field trialu a po přerušení způsobeném první světovou válkou byly pracovní soutěže obnoveny roku 1920. V roce 1921 uspořádal Golden Retriever Club první vlastní trial omezený pouze na toto plemeno.
Meziválečný růst a proměna barvy
První světová válka rozvoj chovu výrazně přibrzdila. Chov byl omezen a field trials se nekonaly. Po válce ale začala populace rychle růst.
Britský Golden Retriever Club uvádí 120 registrací v roce 1921, 375 v roce 1925 a 1 073 v roce 1938, posledním běžném roce před druhou světovou válkou. Počet jedinců na výstavách rostl podobně: na Crufts bylo roku 1921 pouze 34 přihlášených, roku 1925 už 231.
Už kolem roku 1930 byl zlatý retrívr exportován nejen do Kanady a Spojených států, ale také do Jižní Ameriky, Indie, Keni, Francie, Belgie a Nizozemska. Z původně poměrně lokálního britského loveckého psa se tak během několika desetiletí stávalo mezinárodní plemeno.
Měnil se také módní ideál barvy. První klubový standard z roku 1911 krémové zbarvení nepovoloval a ve dvacátých letech byly oblíbené velmi tmavé kusy, někdy až sytě zlaté či načervenalé.
Ve třicátých letech však získávali oblibu světlejší psi. Roku 1936 byl standard změněn a připustil „jakýkoli odstín zlaté nebo krémové, nikoli však červenou či mahagonovou“.
Dnešní velmi světlí britští psi tedy nejsou novým samostatným „anglickým plemenem“. Jsou výsledkem dlouhodobého vývoje selekce uvnitř jediného plemene.
Překročení Atlantiku
Členové rodiny Marjoribanksových přivezli žluté retrívry do Severní Ameriky už na konci 19. století. Tweedmouthův syn Archie odjel do Severní Ameriky se psy Solem a Lady. Oba byli s ním v Texasu; Sol tam uhynul, zatímco Lady Archie později odvezl do Britské Kolumbie v Kanadě. Tyto rané psy však nelze jednoduše spojit s pozdější soustavnou americkou plemennou knihou.
Za prvního zlatého retrívra oficiálně registrovaného ve Spojených státech považuje Golden Retriever Club of America psa Lomberdale Blondin, zapsaného v listopadu 1925. Stejný rok dnes American Kennel Club uvádí jako rok, od kterého bylo možné zlaté retrívry u AKC registrovat.
Významným mezníkem se následně stal importovaný Speedwell Pluto, který v listopadu 1932 získal jako první pes americký šampionát krásy a 3. prosince 1933 se stal i prvním zlaťákem, který v USA zvítězil v Best in Show.
Golden Retriever Club of America byl roku 1938 formálně ustaven jako klubová organizace.
Americká historie zároveň připomíná něco, na co se při dnešním obrazu „hodného rodinného zlaťáka“ snadno zapomíná. První americký Field Champion plemene ovládl pes Rip roku 1939 a už v roce 1941 vyhrál zlatý retrívr jménem King Midas of Woodend americký National Retriever Championship.
Plemeno tedy do Spojených států nevstupovalo pouze jako výstavní krasavec, ale stále jako plnohodnotný pracovní retrívr.
Druhá světová válka a poválečná doba
Druhá světová válka znovu výrazně omezila evropskou kynologii. Ve Velké Británii se během války konaly jen omezené výstavy a ještě krátce po ní komplikoval cestování přídělový systém pohonných hmot. Plnohodnotné championship shows byly znovu povoleny roku 1947.
Zajímavým svědectvím o poválečném vývoji jsou vzpomínky dlouholeté britské chovatelky a pozdější prezidentky Golden Retriever Clubu Joan Gill. Podle ní byl ve čtyřicátých letech rozdíl mezi výstavním a pracovním zlaťákem ještě velmi malý. Jeden pes mohl úspěšně fungovat v obou světech. Postupně se však výstavní a pracovní chov začaly morfologicky i selekčně vzdalovat.
Současně začal prudce růst počet psů.
Dobře je to vidět ve Spojených státech. Statistiky American Kennel Clubu uvádějí pro rok 1946 celkem 951 registrovaných jedinců a pro rok 1947 už 1 187. Zlatý retrívr byl tehdy podle počtu registrací na 30., respektive 27. místě mezi plemeny.
O necelé čtvrtstoletí později byla situace úplně jiná. V roce 1970 evidují statistiky AKC 11 437 nových registrací a v roce 1971 už 13 589. V žebříčku podle počtu registrací se plemeno posunulo na 23., respektive 21. místo.
Mezi roky 1946 a 1971 tak roční počet amerických registrací vzrostl více než čtrnáctkrát. Tato čísla přímo dokumentují prudké rozšíření populace. Lze z nich zároveň rozumně usuzovat, že zlatý retrívr už nebyl omezen jen na relativně úzké prostředí lovců, field trialů a výstav, ale pronikal k mnohem širšímu okruhu majitelů.
Neznamenalo to však konec pracovního plemene. Vedle rychle rostoucí populace rodinných a výstavních psů pokračovaly velmi výkonné pracovní linie. Vývoj ve druhé polovině 20. století tak vedl spíše k rozšíření účelů, pro které byl původně chován, než k jednoduchému nahrazení pracovního psa společenským.
Jedno plemeno, různé chovatelské směry
Během 20. století se začaly poněkud odlišovat také britské a severoamerické výstavní linie. Rozdíly v preferovaném vzhledu, stavbě těla a zbarvení jsou dnes často na první pohled patrné, neznamenají však existenci několika samostatných plemen. O těchto rozdílech už jsem psal v tomto článku.
To je důležité zejména kvůli termínům jako „English Golden Retriever“ nebo „English Cream Golden Retriever“, které se někdy používají především v severoamerickém marketingu. Z kynologického hlediska jde stále o jediné plemeno – zlatého retrívra.
Britská tradice postupně připustila i velmi světlé krémové odstíny, zatímco americký standard preferuje různé odstíny zlaté a extrémně světlou nebo tmavou základní barvu nepovažuje za žádoucí. Rozdílná selekce spolu s relativně odděleným chovem přispěla k rozdílnému vzhledu některých linií.
Ještě výraznější může být rozdíl mezi výstavním a pracovním jedincem. Pracovní linie byly selektovány především na rychlost, ovladatelnost, lovecký instinkt, schopnost zapamatovat si místo dopadu zvěře, práci nosem a fyzickou výkonnost, zatímco výstavní chov přikládal větší váhu exteriéru podle standardu. Rozdělení ale nikdy nebylo absolutní a řada chovatelů se snažila zachovat původní spojení pracovních schopností s typickým vzhledem plemene.
Pes, který se od své původní práce vlastně příliš nevzdálil
Dnes může zlaťák působit jako prototyp rodinného psa, ale vlastnosti, díky nimž se používá jako vodicí, asistenční, terapeutický nebo záchranářský pes, nejsou v rozporu s jeho loveckou minulostí. Právě naopak.
Ochota spolupracovat s člověkem, schopnost samostatně dohledat předmět či zvěř, práce nosem, přinášení, dobrá ovladatelnost a chuť pracovat ve vodě byly důležité už pro psy na Guisachanu.
Moderní Golden Retriever Club of America stále řadí mezi typické činnosti plemene lov, field trials, práci služebních a asistenčních psů, search and rescue, tracking, obedience a další psí sporty. Americký standard plemene zároveň dodnes vychází z předpokladu, že zlaťák je především lovecký retrívr, nikoli pouze společenský pes.
A možná právě tady je na historii plemene nejzajímavější věc. Lord Tweedmouth nezačal v roce 1868 šlechtit psa na gauč ani budoucí hvězdu sociálních sítí. Potřeboval schopného pracovního psa pro skotské panství. Vzal neobvykle žlutého retrívra, spojil ho s vodním psem z oblasti Tweedu a jeho potomky po několik generací selektoval a doplňoval další pracovní krví.
O více než půldruhého století později se změnilo prostředí i způsob, jakým většina těchto psů žije. Povaha a schopnosti plemene ale zůstaly zachovány.
Za jeho historií tak nestojí osm záhadných ruských cirkusových psů. Stojí za ní Nous, Belle, starý chovatelský deník, skotské panství Guisachan a více než dvacet let promyšleného viktoriánského šlechtění pracovních psů.
A právě to je skutečný začátek zlatého retrívra.
Hlavní prameny
Earl of Ilchester: Origin of the Yellow Retriever, Country Life, 25. července 1952. Základní historický pramen. Ilchester pracoval přímo s Tweedmouthovou chovatelskou knihou a rodinnými dokumenty Lady Pentland. Je nejdůležitějším zdrojem pro Nouse, Belle, raná spojení, bloodhounda, Sancha a vyvrácení ruské teorie.
William Nelson Hutchinson: Dog Breaking, 4. vydání, 1865. Dobový britský pramen důležitý pro pochopení toho, co v polovině 19. století znamenal retrívr, jaké vlastnosti se od něj očekávaly a z jakých pracovních psů byli retrívři vytvářeni.
Rachel Page Elliott: Early Ancestors of the Golden Retriever. Historická studie publikovaná v archivu Golden Retriever Club of America, založená mimo jiné na výzkumu Elmy Stonex, starší britské kynologické literatuře, rodokmenech a Tweedmouthových chovatelských záznamech.
Elma Stonex: The Golden Retriever, 1953. Jedna ze zásadních historických prací, které po zpřístupnění Tweedmouthových záznamů pomohly prosadit dokumentárně doloženou historii původu plemene a rekonstruovat jeho rané rodokmeny. Informace o Elmĕ Stonex a její práci v archivu GRCA.
Hugh Dalziel: British Dogs. Dobový britský pramen obsahující mimo jiné důležitý popis Tweed Spaniela a retrívřích typů druhé poloviny 19. století.
The Golden Retriever Club, United Kingdom. Historie vzniku klubu, samostatné výstavní klasifikace, prvních výstav, field trials, vývoje standardu a britských registrací.
Golden Retriever Club of America. Archiv historických studií, raných rodokmenů a prvních amerických výstavních a pracovních úspěchů.
American Kennel Club. Oficiální historické materiály o zlatém retrívrovi v USA; AKC vede plemeno jako registrovatelné od roku 1925.
Friends of Guisachan. Historické materiály o panství, jeho loveckém prostředí, budovách a psincích. Tyto materiály jsou užitečné zejména pro rekonstrukci prostředí Guisachanu, u jednotlivých detailů však mají menší pramennou váhu než Tweedmouthovy chovatelské dokumenty.