Páteční pěší výlet z Brandýsa nad Labem do Všetat, do našeho oblíbeného kraje nížin, vody a lesa. Ale tentokrát se úplně vše nevydařilo tak, jak bych si představoval, a může za to samozřejmě moje špatné naplánování.
Naším cílem bylo dojít z autobusového nádraží Brandýs nad Labem – Stará Boleslav do Všetat, do proslulé nádražní restaurace Lokobar. Původně to měl být úsek trasy, který jsme si chtěli projít již při našem dvousetkilometrovém vandru z Prahy do Nového Města pod Smrkem, ale nakonec jsme dali přednost úseku podél Labe a návštěvě neratovické nádražky. Tento úsek jsme navíc absolvovali též samostatně jako jednodenní výlet. Tudíž jsme chtěli naplnit původní neuskutečněný plán a podívat se, o co jsme jeho vynecháním přišli.
Budu upřímný – o nic moc jsme nepřišli. Zdejší kraj bez kopců, výhledů a v časně jarním období i bez turistů a cyklistů má sice svoje kouzlo, jako ostatně skoro každý kout naší země, ale člověk by měl někdy lépe číst v mapě, než někam vyrazí. A já v ní příliš nečetl. Prostě dojdeme z Brandýsa do Všetat, 16 kilometrů, čtyři hodinky, hodně lesa, pohoda…
Trvalo nám dvacet minut, než jsme se krátce po poledni vymotali z okrajové části Brandýsa a zalezli do lesa. Copak o to, lesy jsou zde opravdu pohádkové, jenže… Jenže jsem cestu naplánoval tak, že lesem se šlo tři kilometry a potom… potom pět kilometrů po silničním asfaltu v úseku mezi vískami Lhota a Dřísy. A aby toho nebylo málo, tam, kde nebyl zrovna chodník, byl provoz jak na silnici první třídy – doslova automobilové orgie.
Mates bez remcání šlapal, já se proklínal. Ve Lhotě jsme si dali pauzu a občerstvení v prodejně COOP a pokračovali dále. Posledních sedm kilometrů už tedy patřilo lesnímu úseku a polní krajině. Nic moc. V rámci delšího vandru by člověk tuto část cesty prostě rychle překonal jako nutné zlo, ale zvolit si ji na jednodenní výlet není dobrá volba.
Další věc, co se nám nepovedla, byla skutečnost, že vyjma kaluží se po cestě nevyskytovala žádná voda vhodná na plavání. Trochu nás tlačil čas ohledně návratu do Prahy a já pozdě zjistil, že kdybych trasu lehce upravil – prodloužil –, mohli jsme u Lhoty omrknout jezero Lhota a mezi Dřísy a Konětopy pískovny Konětopy a Las Vegas (ano, opravdu se to tak jmenuje). Občerstvení by nejspíš byla zavřená, ale zase bez lidí by si Mates mohl zařádit ve vodě.
Jediná vodní plocha, kterou jsme měli na cestě, tak byla Nová pískovna – a jak se ukázalo, zde stále probíhá těžba a celá je obehnána plechovým plotem…
Ne. Tuhle cestu už opakovat nebudeme a až se znovu vydáme do Polabí, musím při klikání do mapy trochu víc přemýšlet, nebo se aspoň lépe dívat. Lesy a příroda vůbec dokážou být totiž v okolí Brandýsa, Čelákovic a Lysé překvapivě nádherné, ačkoliv o tom moc lidí neví. A mimo léto si zde člověk užije hodně klidu a krásných vycházek v zeleni. Příště budeme chytřejší.
Konec dobrý, pivo dobré. Ve Všetatech jsme se dlouho nezdrželi a zamířili rovnou do Lokobaru. Zahrádka na peróně poloprázdná, přeci jen je jarní chlad ještě znát. Zato uvnitř živá společnost, stále stejný barman, co je tu snad nonstop, a stále stejně dobrý Březňák. Protože máme rádi chladno a větší soukromí, sedli jsme si ven a dopřáli si hodinu klidu s pohledem na občas projíždějící vlaky.
Zdejší kraj mám projetý křížem krážem hlavně na kole. I na horáku člověk ale pět kilometrů po silnici rychle profrčí, neřeší a pokračuje dál do lesa. Pěšky je to ale opruz a naši dnešní trasu bych nikomu nedoporučil. Až se příště vrátíme, půjdeme určitě odjinud a více kilometrů.
A kam se chceme vracet? Inu Lokobar ve Všetatech je velké lákadlo a nutný cíl každého výletu v Mělnickém okrese.
A tak se do něj brzy podíváme opět pěšky – a i v článku věnovaném této kultovní restauraci, která v roce 2026 oslavila již… počkejte si na to, kolik roků existence.
Níže nudná galerie kde to ale vypadá, že jsme po asfaltu vůbec nešli!
A také jedna vyštěkávačka lesních dělníků na svačině u stolu. Akorát u něj dělníci zrovna nebyli…