Předem upozorňuji, že tento článek bude takovým nošením piva do nádražky. To proto, že se na základě naší předchozí vycházky z Brandýsa do Všetat budeme věnovat jedné ze současných nejslavnějších nádražek, tamnímu Lokobaru.
A ten snad nikomu, kdo kdy byl na Mělnicku a rád využívá k cestování vlaky, není třeba dvakrát představovat. Kultovní nádražní knajpa a symbol toho, jak by měla každá hospoda na vlakovém nádraží ideálně vypadat. A to nikterak nepřeháním. Lokobar má prostě všechno, co v podniku tohoto typu hledáte. Od charakteristického vzhledu klasické nádražní putyky přes místní štamgasty, rutinního výčepáka až po kuřáckou zahrádku na peróně! Zároveň to ale není špinavý pajzl, kde by majitel rezignoval na údržbu prostředí a hospodskou kulturu. Ne, Lokobar je stará poctivá, ale čistá čtyřka v jednadvacátém století.
Stará… ona zase tak stará není, ale k tomu se ostatně dostaneme po stručném historickém přehledu.
Historie nádraží Všetaty
V současné době jsou Všetaty významnou železniční křižovatkou dvou drah – České severní a Severozápadní. Česká severní trať z Kralup přes Neratovice, Všetaty a Mladou Boleslav do Turnova byla postavena v letech 1862–1865. Severozápadní trať spojující Vídeň s Drážďany a Berlínem souběžně v letech 1862–1873. V době budování České severní trati byly Všetaty malou zemědělskou obcí s minimálním významem a původně nebyla zamýšlena ani výstavba nádraží. Teprve protnutím se Severozápadní tratí vznikl důležitý železniční uzel a v roce 1872 započala stavba nádraží, které bylo dokončeno o rok později, stejně jako Severozápadní trať.
Nádraží mělo dvě poschodí, jak bylo v té době běžné, protože v patře se nacházely byty přednosty stanice a výpravčích. V přízemí byla odbavovací hala, vrátnice a úschovna zavazadel a v přilehlé budově pak čekárna a … restaurace! Tedy první všetatská nádražka. Ta byla tvořena dvěma místnostmi a zajišťovala občerstvení jak pro zaměstnance, tak pro cestující. Tyto informace čerpám z webu Městys Všetaty a částečně z Wikipedie, ale nepodařilo se mi dohledat jejich historický pramen. Každopádně zde bylo údajně velice živo již od 1. ledna 1874 – to byl den, kdy byl zahájen provoz nádraží a ve Všetatech zastavil první vlak.
Moderní historie Lokobaru
No… a to je asi tak v kostce vše, co se dá o vzniku nádražní restaurace ve Všetatech dohledat na internetu. Její další historie je zahalena rouškou tajemství a nejspíše se ukrývá kdesi v knihovnách v podrobných svazcích nadšených lokálních historiků. Ale na nejmocnějším médiu současnosti jsem neobjevil nic. Jediné další info čerpám z vynikající reportáže na webu spadajícím pod Český rozhlas, kde je uvedeno, že v roce 1991 byly prostory restaurace jídelnou ČSD. 1991.
Co zde bylo před ČSD, jsem tedy nezjistil. Každopádně zde opět nabourám určité zažité představy o nádražních restauracích obecně.
Také vám ve „starých“ nádražkách připadá, že zde stály v nezměněné podobě desítky let? Představujete si drážní dělníky, jak si zde dávají po šichtě, i během šichty, svých deset kousků, občas se zastaví chlapi z polí, projíždějící obchodní cestující, architekt, paní, co uklízí vedle v kravíně, lékař…? Dost možná. Vybaví se vám roky před první, druhou světovou válkou, poválečná léta, nástup komunismu, normalizační sedmdesátky, volnější dekáda po roce 1980? Kolem nádražky projíždějí stále vlaky i historie, ale pivo teče pořád stejně, štamgasti jsou zde každý den a život v nádražce se zdá věčný a neměnný. A dost možná to tak opravdu bylo. Akorát ne v Lokobaru a v podstatě ani v žádné jiné nádražní restauraci. Protože ani život v nádražce není věčný a neměnný, štamgasti přicházejí a mizí, umírají staří návštěvníci a objevují se noví. A v proudu historie se mění i samotná nádražka, její názvy a pronajímatelé.
Sám Lokobar působí vzhledem uvnitř i na peróně, jako by vypadl odněkud ze sedmdesátých let minulého století, nebo byl dokonce ještě o pár desítek let starší. Ale není tomu tak.
Jeho historie se začala psát až v roce 1991, tedy dva roky po listopadové revoluci. To mi bylo dvanáct let.
Závodní jídelna ČSD se nejprve na chvíli změnila na školící středisko Českých drah, ale již v červnu 1991 si její prostory pronajal Jaroslav Kulhánek. A má je v pronájmu dodnes. Což je bratru rovných pětadvacet let. 25 let provozovat hospodu na jednom místě pod stejným majitelem i názvem lze jistě považovat za velký úspěch. Také to ale ukazuje, že to, co můžeme během našeho krátkého života považovat za neměnné a věčné, trvá ve skutečnosti „jen“ čtvrt století a to je v historii nejen lidstva, ale i samotné železnice jen mrknutí.
Trochu to kazí romantickou představu o věčné nádražce, o starých dobrých časech, které přežívají ve zdech nádražních budov sto let a nikdy se nemění. Ale náš život je v tomto případě paradoxně příliš dlouhý a změny pronajímatelů nevyhnutelné. Bohužel. Nádražní restauraci neprovozuje v roce 2026 Franta z roku 1874 a v roce 2126 ji nebude provozovat Jaroslav z roku 1991.
I tak bychom měli být vděční, že stále existuje, a hlavně v jaké podobě existuje. Protože i když je „moderní“ Lokobar starý „pouze“ 25 let, rozhodně na to nevypadá.
Současnost Lokobaru
Nevzpomenu si už přesně, kdy jsem zde byl poprvé. Dost možná někdy okolo roku 2010, možná ještě dříve. Za raného mládí jsem tyto končiny takřka nenavštěvoval a láska k „obyčejnému“ kraji nížin, lesů, polí a vesnic mě plně chytla až po třicítce. Datum mé první návštěvy ale není důležité. Důležité je, že to byla láska na první pivo a cigaretu na peróně.
Vrátím se teď k úvodnímu odstavci článku: Tak takhle, milí přátelé, fanoušci nádražek, tak takhle to má vypadat. Lokobar je totiž nádražka jako z katalogu, jako z reklamy na nádražky. Už stylová kuřácká zahrádka přímo na peróně před projíždějícími vlaky, obvykle obsypaná štamgasty v kteroukoliv denní či noční hodinu, vás před vstupem pěkně navnadí. A to, co je uvnitř? To je přímo hospodská nirvána. Stoly, židle, dveře, původní okna a celý bar kompletně ve dřevě. Nechybí krbová kamna a klasické ubrusy. Vzhled každé části hospody má zachovaný duch minulého století. Je to hotový balzám na duši pro každého fanouška tradičních nejen nádražních hospod. Sem pasuje okřídlené „Tady je svět ještě v pořádku!“ jako logo pivovaru na ubrus.
Staré hospody jsou často vnímány jako něco špinavého, nečistého, plného bordelu. Staré putyky a pajzly z dob první republiky, komunismu či z devadesátých let. A tento dojem je hojně živen pocitem, který člověk má ze starých černobílých filmů a vůbec z doby, kdy se nějaké hygienické předpisy příliš neřešily. Nebo vůbec neřešily. Tohoto tématu jsem se lehce dotkl v článku o Bubenečské nádražce. Ale všichni, kdo chodíme po hospodách pajzlovského typu, známe z minulosti tyhle knajpy, sklepní kluby, bordel na podlaze, popel na stole, skvrny na ubruse atd. Někdy tomu tak v nádražních hospodách bývalo. A někdy ne. Ony staré čtyřky ve starých filmech působily špinavě hlavně proto, že to, co je staré, působí špinavě a omšele. A budeme tak působit asi i my, až budeme staří a omšelí. Ale stáří a stopa času nerovná se špína. Špína nemá se starými knajpami nic společného. Hospoda může být stará a čistá nebo klidně nová a zasviněná. A Lokobar patří jednoznačně do první skupiny. Ačkoliv vše uvnitř i venku působí bezmála historicky, žádný bordel zde nenajdete. Hosté, kteří jsou zvyklí na moderní architekturu skla a betonu, těm to tady bude dozajista připadat špinavé a omšelé. Ale není. Lokobar je starý a čistý a je vidět, že současný nájemce těchto prostor dbá pečlivě na to, aby mu podnik nepadal na hlavu, ubrusy byly vyprané, podlaha vytřená. Jistě, nikdy to tady nebude jako v restauraci první cenové na Václaváku. A to je dobře. Protože nádražky nebyly nikdy první cenová, nádražky vznikly proto, aby se v nich na cestách mohl občerstvit každý, kdo má aspoň pár krejcarů a posléze korun.
Dnes si zde pivko dáte za pár korun, krejcary u nás skončily v roce 1892, devatenáct let po otevření všetatské nádražky. A to už je pár dní zpátky.
Z piv se dlouhodobě točí Březňák v několika podobách, aktuálně včetně třináctistupňového tmavého speciálu Kněžna, a k tomu Gambrinus. Každý den se mění nabídka poctivých hospodských jídel. Nic pro fanoušky pana Pohlreicha či michelinské gastronomie, ale normální kuchyně za férové ceny. Březňák jako křen a jídlo ve vysoké hospodské kvalitě, jak to kdysi bývalo v každé druhé vsi. Žádné exotické speciality, ale ani žádné ojebávky. Tady jste v hospodě, nikoliv v reality show Ano, snobe! Na cimprlichy tady není nikdo zvědavý a nikdo není zvědavý na jakékoliv arogantní či pohrdlivé chování a hodnocení. Výčepák, který taky vypadá, jako by z hospodské čítanky vypadl, se s nikým nemazlí, ale slušně poděkuje za dýško a zkušeným grifem vám pošle do půllitru další napěněnou desítku.
Tohle území patří stále starému světu a Lokobar, ač umístěný v přízemí nádražní budovy, se tyčí jako nedobytná pevnost štamgastů nad celým okolním krajem, skutečný královský hrad mezi putykami. Pevný bod jistoty v době, kdy se restaurace jedna po druhé mění v prosklená bistra, odosobněné načančané podniky bez duše, uhlazené kavárny a všechno to vypadá tak nějak jednotně naklonovaně.
Vím, že se opakuji a nešetřím chválou, ale někdy je to potřeba a v tomto případě je to chvála zcela zasloužená.
Lokobar otevírá každý den již v deset dopoledne a otevřeno má do desíti večer. V pátek a v sobotu do jedenácti. Zažil jsem zde ale po koncertech i prodlouženou otevírací dobu. Občas se zde totiž pořádají koncerty, a to hlavně punkových a undergroundových kapel. Dochází tak k prolínání světa štamgastů, cestujících a punkové scény. A ačkoliv se lidé liší věkem, vzhledem, životním stylem i třeba hudebním vkusem, zde na tom nezáleží. Máme to tady prostě všichni rádi a funguje přesně tak, jak by nádražní restaurace na železničním uzlu fungovat měla. Stejně jako koleje spojují různá města, Lokobar spojuje různé životní osudy, příběhy a lidi, kteří by se jinak nepotkali. I já zde strávil během svých návštěv nějaký ten čas v živém rozhovoru se štamgasty o cyklistice, hokeji, hudbě, politice, pivu… a při poslechu pár kapel. A mám jen samé pozitivní zkušenosti. Co já jsem se sem najezdil na kole! Nechci být přehnaně sluníčkový, ale jeden z důvodů, proč rád navštěvuji nádražky, je ten, že se zde cítím „jakobych seděl mezi svejma“. Tak se cítím mezi svéráznými lidmi v jejich hospodské pevnosti. Nejspíš, no spíš určitě proto, že sám jsem též svérázný. A i když jsem celoživotní individualista a sólista, ten pocit sounáležitosti kousek vedle kolejí, jež vedou do dálav, si zde rád dopřeji. Také se zde cítím pohodově bezpečně i po desátém Březňáku. Stát se může vždy cokoliv. Ale řekněte sami – dostali jste někdy do držky v nějaké syrové, „drsně“ se tvářící nádražce? Já ne. A dostali jste někdy do držky na nějaké láskyplně se tvářící diskotéce v luxusním podniku? Já… darmo mluvit.
V Lokobaru za dřevěným perónem a dveřmi, které vedou do historie, je místo pro ty, kteří do dravého moderního světa nezapadli. A bylo zde už v roce 1873, jen se jmenovalo tehdy jinak. Sem chodím vždy, když cestuji po okolních lesích, a tady sedím „mezi svejma“ a nemusíme se ani znát jmény.
Po spršce patosu se vrátíme nohama zase na zem. Při mé páteční návštěvě měl na sobě výčepák tričko „25 let Lokobaru“ a dle posledních článků a vyjádření majitele to nevypadá, že by se zde v dohledné době mělo cokoliv měnit. Co v dohledné době. Vzhledem k tomu, jak parádně je tato nádražka vedena, by měl Jaroslav Kulhánek provozovat Lokobar i v roce 2126 a my všichni, co do něj chodíme, bychom měli být věční stejně jako jsou věčné nádražky a svět, který je ještě v pořádku. Takže se, Jardo, koukej snažit, ať těch 25 let provozu ještě hodněkrát zopakuješ a pokud možno prodloužíš do nekonečna.
Tohle kurva nesmíš nikdy zavřít!
Na závěr tady mám jednu perličku na kterou jsem narazil při pročítání zdrojů, konkrétně na webu VAGUS.cz. Staré bizarní video ve kterém Agáta Hanychová cestuje do Všetat a stavuje se v Lokobaru. Přiznám se, že jsem to nepochopil ani nedokoukal. Ale třeba někoho potěší. 😳
Zdroje: Lokobar, Wikipedia, Městys Všetaty, VAGUS.cz, cesky.radio.cz, nadrazky.eu, Stream.cz